Já tě ochráním, Jess

13.

Ráno po skoro probdělé noci je děs. Postel jako by na mě křičela, abych jí neopouštěla a každá část mě s ní souhlasila a hnala mě zpátky do postele. Ale to jsem si nemohla dovolit. Musela jsem do školy a nejspíš dnes budu muset jít se starostovým synem do toho sálu, abych připravila ples. 

Vstala jsem a oblékla se. Vzala jsem si jen kalhoty a bílé dlouhé triko, přes které jsem přehodila černou falešnou, koženou bundu. Vlasy jsem si jednoduše natočila a obula si vysoké boty. Přehodila jsem si tašku před rameno a vyšla jsem. 

Zase mě tížil pocit, že mě někdo pozoruje a dokonce jsem měla pocit, že jsem slyšela kroky, které se ke mě střídavě blížili a oddalovali. Cesta do školy, ačkoliv plná strachu, utekla poměrně rychle.

Vyšla jsem plouživými kroky všechny schody a prošla všemi chodbami, na kterých se bavili, líbali nebo jen blbli ostatní žáci. Nenapadlo mě se moc rozhlížet, jestli uvidím Sebastiana. Jen jsem došla do třídy a sedla si na židli. Nechala jsem hlavu klesnout na položené ruce na lavici a zavřela jsem oči. 

Jen jsem je zavřela, má unavená mysl mi do hlavy promítla obraz. Obraz Ianových očí a vůně jeho vlasů. S trhnutím jsem se probrala, když mi na rameno zaklepal jeden kluk z mé třídy. "Ahoj, viděl jsem tě tady, dneska máme celý den malování. A to je jinde." Měl milý úsměv a tak jsem se sebrala a beze slova s ním odešla. Celou cestu jsme nemluvili a mě to nijak nevadilo. 

Ve výtvarné třídě jsem si sedla ke stojanu nejdále od katedry. Učitelka už byla ve třídě, ale začala mluvit, až když jsme se usadili. "Takže, protože jsme velice pozadu, dneska budeme malovat znázornění láska a řeknete mi někdo, co to je?" Zeptala se s nadějí a pohlédla do třídy. Tuto učitelku jsem měla ráda. 

Všichni okolo mě začali vykřikovat věci jako srdce, polibek, sex. Pod vousy jsem si zamumlala slovo. "Ano Jess? Co si říkala?" 

Podívala se na mě a já jen lehce řekla. "Kupid." 

Učitelka tleskla rukama. "Ano! Kupid. Malý andělíček v plence, co střílí šípy zakončené srdcem!" Toužebně se nadechla. "To je váš úkol. Začněte a máte tento úkol na tři dny. Styl, je na vás a rovněž prostředky, ale chci aby to bylo precizní!" S těmi slovy se přihlásila na počítač a odešla. 

Kluci z mé třídy si na počítači pustili film, což měli povolené a zasedli si za své stolky. Sice na sebe povykovali nesmysli, jako že nebudou kreslit přiblblý mimina, ale já jsem se dala s chutí do práce. Nakreslila jsem si jen hrubý náčrt a přes to, už byl čas oběda. 

Zvedla jsem se od stolu a s rukama od tužky jsem se vydala dolů do jídelny.  Předstoupila jsem před okno výdeje a natáhla ruku pro jídlo. "Koukám ty jsi do práce opravdu zabraná." Prohodila kuchařka k mým rukám. Usmála jsem se a vzala si od ní jídlo. 

Potichu jsem jedla, když si vedle mě kecla něčí postava. Podívala jsem se vele sebe a do očí mě praštili pronikavě modré, až moc známé oči. Sebastian se na mě zářivě smál. "Koukám ty jsi pracant." Řekl a vzal do dlaní moje špinavé ruce. Pomalu a nejistě jsem ruku odtáhla. Trochu se zakřenil, ale nepřestal mluvit. "Dneska bych s tebou potřeboval projít tu halu." Zaraženě jsem se na něj podívala. On byl starostův syn. 

Přikývla jsem a znovu se pustila do jídla. "Jsem rád, že to děláš ty. Bál jsem sem, že mi zase předhodí tu bloncku z nižších tříd." Opovržlivě si odfrkl. "Tak co kdybych se zastavil tak... ve čtyři?" Zeptal se. 

"Budu v práci, ale neměl by být problém, aby mě šéf pustil." Nevzhlédla jsem od jídla.

"Fajn, tak se zatím měj!" Pohladil mě po rameni a mě projel blesk páteří. 

Dojedla jsem a rychlými kroky jsem se vydala do třídy, abych se mohla pustit do malování. Lehkými tahy rukou, jsem dodělávala náčrt a pak jsem se pustila do detailů. Začala jsem rukou, která svírala v prstech konec šípu. Než jsem jí však stačila pořádně dodělat, končili jsme. 

Sbalila jsem si výtvor a tužky s sebou a vydala jsem se do obchodu. Bylo něco okolo druhé, chtěla jsem ještě malovat, než půjdu se Sebastianem do té haly. Pomalu jsem šla ulicemi a cítila jsem na sobě pohled. Pohled očí, které jako bych znala a při tom jsem neměla tušení, komu patří, nebo jakou mají barvu. 

Do obchodu jsem dorazila a s chutí zavřela dveře, abych na sobě už necítila ten pohled. Sedla jsem si za pult, vyndala výtvor z tašky a dala se do kreslení. 

Nevím  jak dlouho jsem kreslila, ale měla jsem téměř hodový luk i šíp. Když se otevřeli dveře a do nich vešel Ian. "Ahoj." Pozdravil mě s hřejivým úsměvem. Podívala jsem se na něj a okamžitě se mi vybavil sen.  Nikdy nejsi sama... Pokývla jsem na něj a zase jsem se dala do kreslení. Cítila jsem jeho zklamání. "Proč je ten Amorek slepý?" Zeptal se, když došel ke mě a podíval se mi přes rameno.

"Je to přece symbol lásky." Řekla jsem prostě.

"To chápou, nejsem úplně blbej, ale furt to nevysvětluje, proč je slepý..." Ani se mě nedotkl navzdory tomu, jak moc byl blízko. Chci tě slyšet říkat, křičet a šeptat moje jméno... 

"Láska je slepá..." Odpověděla jsem a podívala jsem se na něj.

"Proč myslíš?" Zeptal se a nahnul hlavu. Udělal malý krůček vzad, abych se ho při otočení nedotkla. 

"Kluk dokáže být s holkou, která je sice moc hezká, ale podvádí ho. Přesto jí furt miluje a nikdy si to nepřipustí. To samé, kluci odmítají holky, co nejsou úplně krásky, ale mají dobré srdce a mohly by kluka opravdu milovat. Holka může milovat kluka, který jí mlátí, znásilňuje, nadává a při tom odhánět kluka, který by jí ctil jako bohyni a miloval víc než cokoliv. Nikdy si nepřiznáš, že to co miluješ není pro tebe to nejlepší, protože to co miluješ je automaticky bráno, jako to nejlepší." Ani jsem si nevšimla, že mi tečou slzy. 

Ian na mě koukal. Pomalu zvedl ruce a položil mi je na ramena. Láska co k tobě cítím mě svazuje, poutá a bolí, ale nikdy jsem necítil nic tak opravdového, tak krásného... Vytrhla jsem se mu. Skousl si smutně ret,  otočil se a odešel. 

Spadla jsem na křeslo a nechala slzy téct.