Já tě ochráním, Jess

14.

Seděla jsem na křesle a nechala slzy téct dál a dál. Tedy do doby, než jsem nade dveřmi uslyšela zvonek. Rychle jsem sklouzla z křesla a sedla si na čtyři. Rychle jsem si začala utírat slzy. 

"Co tam hledáš?" Zeptal se mě známý hlas. 

"Ale nic!" Zakřičela jsem na Sebastian. Pak jsem se zvedla a snažila se o úsměv. Asi si mých ubrečených očí nevšiml, protože se na mě zářivě usmál.

"Půjdeme se podívat na tu halu?" Zeptal se mě a z očí mu zářil trumf. Zvedl jeden koutek do lišáckého úsměvu a vykročil směrem ke dveřím. 

Pomalu jsem se vykodrcala za ním. Stiskla jsem rty k sobě, když na mě ode dveří koukal a vyzýval mě, abych prošla. Proklouzla jsem a čekala, až dveře zavře a stoupne si vedle mě. 

"Jdeme?" Zeptal se a ironicky mi nabídl rámě. Podívala jsem se na jeho nabízenou ruku a malinko ale jen nepatrně jsem couvla. Zřejmě to stačilo, protože ruku svěsil a vyšel. 

Došla jsem ho a tiše následovala jeho kroky. "Jsem rád že to budeš dělat ty. Když jsem viděl pár tvých prací, došlo mi že máš skvělý smysl pro design. Táta byl taky nadšený, ale ne tak jako já. Chci to vidět v praxi." Usmál se. Šli jsme uličkami, které jsme znala. A stejně mě furt pronásledoval ten pocit, že mě někdo pozoruje. Cítila jsem na sobě pohled očí, které znám a přitom nevím odkud. 

Zastavili jsme se před větší budovou, která byla si tři uličky od obchůdku. Nebylo to ani daleko ani blízko. Bohužel bohudík.  Znamená to, že se tu mohu schovat, ale není to tak daleko, abych se tu schovala před Ianem. 

Vešli jsme dovnitř a Sebastian mi s úsměvem otevřel dveře do velké haly, v jejíž čele bylo kruhové pódium. Před očima se mi objevila představa toho jak to tady může vypadat. Na tváři se mi podvědomě objevil úsměv a já jsem se jen nechala unášet představivostí. Barevnými květinami a dekoracemi, které prosvětlovali místnost. Dlouhé šaty žen a černé obleky pánů. Masky s dlouhými péry a krásnými účesy. 

Probudilo mě poklepání na rameno. "Vypadáš úžasně užasle, ale potřebuji odpověď kterou budu moct říct tátovi, takže..." Pošťouchl mě loktem. Podívala jsem se na něj se zářivým úsměvem a on mi ho vřele oplatil. "Řeknu mu, že ti to vyhovuje." Naklonil jsem hlavu a malinko úsměv povolila. "Ne prosím směj se takhle ještě okamžik, nikdy jsem na tobě takový úsměv neviděl a přísahám při všech bozích, že jsem nic hezčího neviděl." Usmál se na mě a rukou mi jemně přejel po tváři. Malinko jsem naklonila hlavu směrem k jeho ruce, když  v tom jako bych se spálila. Odtrhla jsem se a o krok ustoupila.

Poplašeně na mě hleděl, ale nic neříkal. Pak jen nasadil opět oslnivý úsměv. "Tak jdeme? Mám ještě doma práci ale budu se na příští týden." Šel směrem k východu a já ho následovala. 

Šli jsme vedle sebe a Sebastian nic neříkal, bylo to až podivné. Většinou mluvil celou cestu ale dneska ani slovo. Jen se na mě občas koukl. Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale nekoukla jsem se na něj, tedy do doby, než jsme dorazili do ulice, kde byl obchod. Podívala jsem se na naše ruce a pak jemu do očí. 

Zastavil a otočil se čelem ke mě. Pomalu ke mě přistupoval a já stála jako přimražená. Skoro jsem nedýchala když se jeho prsty ocitly na mé tváři a jeho rty se pomalu přibližovali. Jeho modré oči se z blízka uprostřed sbíhali do zelené a končili černou zorničkou. Jeho rty se téměř dotýkali mých. Dívala jsem se na jeho rty, ale ani jsem se nehnula. Jeho rty se přitiskli na mé a já se stále ani nehnula. Jeho rty se neodtáhly, ale ani se nesnažil náš polibek  prohloubit. Jen jsme tam tak stáli se rty spojenými. 

Potom se odtáhl, ale jen malinko. Přitiskl jeho čelo na moje. Projel mnou blesk. Rychle jsem ucouvla a narazila zády o zeď. Sebastian se na mě podíval a když viděl děs v mých očích řekl jen: "Omlouvám se. Uvidíme se na plese." Otočil se a odešel. Byla jsem opřená o zeď a konečně začala dýchat.Uslyšela jsem bouchnutí dveří a uvědomila si, že se na nás celou dobu koukal Ian. 

Nevím proč ale cítila jsem se provinile. Strašně provinile. Dívala jsem se na něj a on na mě. Dělilo nás pár metrů. Otočil hlavou na stranu a vklouzl do obchodu. Rychle jsem běžela za ním. 

Když jsem byla ve dveřích, Ian zrovna vycházel. "Iane." Zavolala jsem na něj i když jsem neměl tušení co mu říct. 

Sáhnu si rukama na obličej než se otočil, ale když se otočil, pohled na něj mě srazil jako rána pěstí. Jeho oči byli rudé. Vypadalo to jako by strašně moc nechtěl brečet. Ten pohled mě úplně dostal. "Já..." Vyšlo ze mě, ale nic jsem neřekla. 

"Ty co?" Vyštěkl na mě Ian s očima zabodnutýma do země. Zvedl hlavu a podíval se mi do očí, že kterých mi tekly slzy. "Nevím proč brečíš. Nic i neudělala."

"J...Já..." Vykoktala jsem. 

"Ne Jess. Nic se nestalo. Jen si se právě líbala s klukem, kterej s tebou nebyl ani polovinu času co a já vsadím se že o tobě neví ani desetinu toho co já! Vidí na tobě jen sexy tělo a zajímavou povahu! Já... Jen se k tobě přiblížím a couváš nebo na mě koukáš jako bych se i chystal ublížit... Vymyslela sis to? Všechno? Aby si mě od sebe dostala?" Slzy se mu řinuly z očí. "Víš co nechci to vědět. Řeknu ti jen jedno... on ti ublíží. A až se tvoje srdce rozpadne na kousky a ty budeš potřebovat někoho, kdo ti ho slepí, já už tu nebudu." V hlavě mi znělo: Nikdy nejsi sama. Až všichni odejdou já zůstanu. Dívala jsem se na něj s očima plnýma slz. 

"Kam zmizel slib že mě nikdy neopustíš? Jsi jako všichni! Šlo ti jen o to abys mě dostal co?" Vyjela jsem na něj. 

"Ten furt platí. Tu holku, co jí zradil někdo koho milovala a prožila si víc než kdokoliv za celej život. Ta holka co se mnou předělávala tenhle krám a smála se u toho. Tuhle holku miluju. Víc než cokoliv na světě, ale to co z tebe udělá on nehodlám podporovat. Nechci tomu přihlížet... a nechci se s tebou ani bavit." Otřel si slzy otočil se a odcházel. 

Zašla jsem do skladu, svezla se na zem a začala plakat.