Já tě ochráním, Jess

12.

Syn starosty se neukázal. Trochu mě to mrzelo, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že se dneska vyspím a možná přijde zítra. Vzala jsem si batoh a šla domů. 

Když jsem otevírala dveře od krámku, zaslechla jsem Ianův hlas a otočila jsem se."Můžu tě doprovodit?" Zeptal se, ale myslím, že byl stejně rozhodnutý jít. Přikývla sem a usmála se. 

Moc jsem chvíli nemluvila, zato Ianovi se pusa nezastavila. Mluvil o obchodu, hrách, škole o všem co ho v tu chvíli napadlo. Pak ale zavládlo nesnesitelné ticho, které prolomil zase Ian. "Chceš se o tom bavit?" Zeptal se mě tichým hřejivým tónem v hlase. 

Koukla jsem se mu do očí a malinko zvedla jeden koutek v pokusu o úsměv. "Ani ne... Tohle je prostě ve mě. Nevím jak dlouho to tam má v plánu být, ale vím, že zatím se to odejít nechystá." Hořce se pousmál a jeho ruka se pohnula způsobem jako by mě chtěl za tu mou chytit, ale neudělal to. Jako by se bál, že se mu s jeho dotykem rozsypu. Což není vyloučené. 

Dál jsme šli mlčky. Občas jsem zachytila jeho pohled a on jistě zachytil můj. Občas se naše pohledy setkali a my se jen jemně usmáli. Před mým domovem jsem se na Iana z přím podívala. "Děkuji, že jsi mě doprovodil." 

"Nemáš vůbec zač. Tak pa." Řekl, otočil se a šel. Po pár krocích se otočil a zamával mi, pak se rozběhl a zmizel z mého dohledu. A bylo to tu zase. Cítila jsem na sobě něčí pohled. Jako by mě pozorovali pronikavé, nepříjemně zlé oči a potichu mi špitaly, že si pro mě jdou. Rozhlédla jsem se, ale nikoho jsem neviděla. Otevřela jsem dveře a vpadla dovnitř. 

Táta ještě nebyl doma a tak jsem se odebrala do mého pokoje. Shodila jsem ze zad batoh a šla do koupelny. Sundala jsem si oblečení a s potěšením si stoupla pod sprchu, která na mě stříkala proud krásně teplé vody. Užívala jsem si ten pocit, pocit čistoty, tepla a uvolnění. 

Ze sprchy jsem šla rovnou do postele a jen co jsem lehla jsem usnula.

Stála jsem ve tmě. Nikde špetka života, světla, barvy. Nic. Stála jsem tam sama a každá buňka ve mě mi to dávala jasně najevo. Strach, smutek, bezmoc. Jak dlouho tohle jsem schopná snést? Sedla jsem si na zem. Černou jako temnota okolo mě. Schoulila se do klubíčka a začala jsem plakat. Najednou, jako by někdo rozsvítil malou lampičku ve velké místnosti. V dálce jsem zahlédla kuličku světla, která se pomalu blížila. Blížila se blíž a blíž. Nejdřív to byla kulička, pak nepravidelný tvar a až nakonec jsem z ní rozpoznala obrys postavy. Mužské postavy, která se plouživými kroky přibližovala. Přes jas světla jsem nepoznala, kdo to je. Doku mě něčí ruka nevzala za tu mou. Svět se rázem změnil. Najednou bylo všude dost světla, všude plno barev. Stromy zeleně svítili a květiny se chlubili různými odstíny růžové, modré a dalších barev. Slunce na obloze bylo zlaté jako míč, kutálející se po obloze. Podívala jsem se před sebe a poznala jsem oči před sebou. Normálně hnědé oči na slunci házeli spíš šedivé odlesky. Milý úsměv mě uklidňoval svou přítomností a teplá ruka v mé mi dávala pocit, že nejsem sama. Koukala jsem se do těch očí s nadlidskou vděčností. Zvedla jsem ruku a pomalým tahem přejela po hnědých vlasech na Ianovy hlavě. Jeho úsměv se zvětšil a oči se mu zaleskly. V uších jsem slyšela šeptání, ačkoliv se jeho rty nehýbali. "Nikdy nejsi sama. Až vše odejde, já zůstanu. Láska co k tobě cítím mě poutá, svazuje a bolí, ale nikdy jsem necítil nic tak opravdového, nic tak krásného. Myslím na tebe i když bych neměl, vidím tě ve snech i když mě to bolí a nemůžu přestat navzdory tomu, že je to zbytečné. Srážíš moje srdce na kolena. Pošlapané, zlomené srdce, co se rozhodlo necítit, si přiměla k citu, tak ohromnému, že nevím, jestli to snese. Každá minuta bez tebe bolí a každá hodina mě zabíjí. Po dni mám pocit, že márnice je jen krůček ode mě a já se k ní řítím, jak z vysokého stromu." Jeho ruka svírala mou tak křečovitě a jeho oči se leskly od slz. Tah u mého srdce sílil. Stáhlo se mi srdce a pálily oči. Láska, kterou ke mě cítil byla čistá, nezkažená, zvířecí. Miloval mě jako sestru, přítelkyni, dceru a milenku. Bral mě jako celek. Všechny chyby, všechny nedostatky, přednosti... "Nikdo se tě nedotkne, nikdo ti neublíží. Budu tě chránit. Budu tě milovat. Nikdy se nemusíš bát samoty, nikdy se nemusíš cítit nechtěná. Vždy tu budu já. Chci tě, miluji tě, potřebuji tě." Cítila jsem, jak z něho sálá teplo. Jeho oči se upřeně koukaly do mých. Tekly z nich slzy. "Když bude potřeba, zemřu pro tebe. Když budeš chtít, budu žít pro tebe." Sesunula jsem ruku z jeho vlasů na jeho hruď a cítila, jak mu divoce bije srdce. Zatnula jsem nehty a  v mysli slyšela jeho zavrčení. "Chci ve svých dětech vidět tebe. Chci, aby má dcera měla oči jako ty a můj syn barvu tvých vlasů. Chci aby se smáli úsměvem, který ti hraje v koutcích a aby se jim dělali roztomilé vrásky okolo pusy." Omotal druhou ruku okolo mého pasu a mě přeběhl mráz po zádech. "Nemusíš se mě bát. Nikdy bych neudělal nic, co bys nechtěla, nic, co by tě bolelo, mrzelo nebo dovolilo aby si pochybovala o mé lásce." Hladil mě palcem po zádech a mačkal mě k sobě. Pocit strachu mizel s každým jeho slovem. Najednou jsem se cítila... v bezpečí. "Chci se tě  dotknout tak, jak nikdo přede mnou. Chci tě vidět tak, jak nikdy nikdo. Chci tě slyšet šeptat, řvát a říkat moje jméno." V jeho očích se zračil oheň, ale stále jsem se nebála. "Chci cítit tvou rozpálenou kůži." Jeho ústa se jemně pootevřela. "Chci vědět, jaké to je být jeden. Naplnit se pocitem štěstí, pocitem, že šťastnějšího člověka nade mě není. Chci cítit jak láska k tobě roste v mém srdci, jak praská ve spárech a praská láskou k tobě. Vášní, když jsme sami a zoufalstvím, když tě u sebe nemám. A kdybych se dozvěděl, že mám zítra zemřít, byla bys jediná s kým bych trávil svůj poslední den. Protože nikdo není pro mě víc než ty. " Pohladil mě po tváři a naklonil ke mě hlavu... 

S trhnutím jsem se probudila. Tohle se mi zdát nemá. Ian je kamarád. Promnula jsem si oči. Koukla jsem na mobil. Pět hodin ráno. Lehla jsem si, ale usnout se mi už nepovedlo. Nemohla jsem to dostat z hlavy. Ten sen byl tak živý a přesto nemožný.