Já tě ochráním, Jess

11.

Vzbudil mě chlad, který na mě dopadl spolu s dekou. Otevřela jsem oči. Jen na kousíček. Pomalu jsem si přivykala světlu. Viděla jsem pultík obchodu, věci na poličce za ním a Iana. Ian! Vylítla jsem z křesla, až se mi zatočila hlava a musela jsem se chytnout pultu. Ian ke mě přiskočil a podržel mě za boky, abych neupadla. Okamžitě jsem zkameněla. Jeho ruce byli teplé a pevně svírali mé boky. Dívala jsem se mu upřeně do očí, ale jako bych je neviděla. Vzpomínala jsem na jizvy a šrámy na mém srdci a na to, jak moc chci aby mě pustil i když jsem se děsila toho, že by to udělal.  Vybavovali se mi vzpomínky na Toda. Křečovitě jsem zavřela oči, aby slzy, které se mi hromadily pod víčky, nedostali ven.

Ian hned pustil mé boky. Opíral se mi do nich chlad, když už je nechránili jeho teplé ruce. Otevřela jsem oči. Věděla jsem že je mám červené. Ian se na mě pár vteřin díval, ale pak se jen usmál. Už se mě nedotkl a já nevěděla, jestli jsem ráda, nebo ne. "Usnula si. Chtěl jsem tě přikrýt, protože je tady opravdu zima. Nevěděl jsem že tě tím vzbudím." Ramena mu povadla. Mrzelo ho že mě vzbudil. Kladla jsem si otázku, jestli se na mě koukal, když spím a nahrnula se mi krev do tváře. 

"Jo promiň. Škola mě nějak vyčerpala. Nebo to možná bylo těma kecama, nevím." Sesunula jsem se zpátky do křesla. 

"Kecama? Co se stalo?" Vyskočil na pult a podepřel si bradu rukama. Vypadal jako dítě, které čeká až mu babička poví zajímavý příběh. 

"Ale učitelka mi tvrdila že můj styl oblékání je tady něco jako bych byla anarchistka nebo co... Prej černá symbolizuje nějaké netvory, kteří kdysi zabíjeli lidi ve velkém. Něco nelidského, zvířecího..." Chvíli se na mě jen koukal a já v jeho očích zahlédla strach. Pak se ale hlasitě rozesmál. Asi jsem byla jen paranoidní. 

"Na jaký předmět to byla učitelka?" Zeptal se stále se smíchem. 

"Na češtinu." Odpověděla jsem prostě. 

"No, myslím že by měla přestat číst." Stále se smál, ale už ne tak bujaře. "Nic si z toho nedělej. Tvůj styl oblékání je fajn," Sesunul se z pultu a odcházel. "teda, myslím, že nejsi jako ostatní." Otočil se. "Buď svá. To ti sluší. A neplač, tvoje oči jsou stvořeny pro smích, ne pro pláč." Ani jsem si nevšimla že mi tečou slzy. Jsou to první milá slova, co mi kdy snad nějaký kluk řekl. Usmál se a já měla pocit, že jsem zaslechla něco jako "O to se postarám." Ale jistá jsem si nebyla. 

Odešel dveřmi na zahradu a nejspíš do druhého obchodu, protože když jsem šla pro další květiny na zahradu, neviděla jsem ho. 

Asi kolo jedenácté se otevřeli dveře obchodu a dovnitř vešel Ianův táta. V ruce držel svazek papírů a když mě uviděl, zastavil se  v poloze, ve které právě byl. "Co tu provádíš kočko? Nemáš být ve škole?" Zeptal se s neskrývaným údivem. 

"Učitelka mi zkritizovala oblečení, řekla mi pár pohádek o netvorech z minulosti, co tu zabíjeli a pak jsem nějak neměla náladu být ve škole. Tady budu k něčemu a alespoň se nebudu cítit bídně. Nevadí to?" Zeptala jsem se s úsměvem malé holčičky, co něco potřebuje.

"Vlastně se to hodí." Položil stoh papírů na pult. "Nebudeš toho mít potom tolik." Poklepal na papíry. Jeden jsem vzala a viděla jsem že je tam napsán seznam. "Trochu jsem se před starostou zmínil, že tě baví design, ukázal jsem mu fotky obchodu a květin, co si udělala... no a rád by tě poprosil o laskavost, kterou ti však proplatí, zajisté. Ve městě se pořádá ples na oslavu bůh ví čeho, vše máš v těch prokletých papírech. Máš naaranžovat květiny, vymyslet výzdobu a však víš co k tomu patří. Starostův syn za tebou někdy dnes zajde a dovede tě do haly, aby si věděla, kam máš vše aranžovat a jak. Zvládneš to?" 

Koukala jsem doslova jako puk. Přikývla jsem. "To zvládnu." Nevím, jestli jsem přesvědčovala sebe, nebo Ianova tátu. Usmál se a ukázal na mě palec, pak odešel zahradou pryč. Sepnula jsem si vlasy do culíku a pustila se do prohlížení papírů. 

Mělo se jednat o maškarní ples na počest vítězství nad zlem. Moc jsem to nechápala. Mělo to být hlavně veselé a barevné. Což bych dost možná zvládla. V skutku to nebylo o nic moc jiné, než plesy, které jsem doma organizovala pro školu. Rozhodla jsem se to vše udělat barevně, jak se chtělo. Ples měl být Zítra od osmi, což bylo na tom to nejhorší, málo času, ale musela jsem to zvládnout. Sebrala jsem se a šla do zahrady. 

Sedla jsem si k záhonům gerber a začala trhat, měla jsem takovou radost z práce, že jsem si později ani neuvědomila, že zpívám. A fallen angel, in the dark... Trhala jsem Květiny a pohupovala se do rytmu písničky od Three days grace. Never thought you fall so far, fallen angel close your eyes... Najednou jsem se cítila spokojeně. Bavilo mě vymýšlet design.  I won't let you fall tonight, fallen angel... Utrhla jsem květ a zatočila jsem se. Poskakovala jsem po zahradě a otáčela se dokola. Stále jsem si zpívala. 

Když jsem natrhala dost květin, vešla jsem do obchodu a začala jsem je zbavovat listů a nedokonalostí. Kroutila jsem se do rytmu písně, co jsem zpívala. Vzpomínala jsem na kapelu a tak nějak mi začala chybět kytara, na kterou jsem někdy hrála a píchlo mě u srdce, když jsem si vzpomněla, kdo mě na ní naučil. Vybavili se mi před očima vzpomínky, jak jsme s Todem seděli na pláži i se všemi kamarády a on mě na jeho klíně učil hrát. Vzpomínkami jsem putovala dál, až na tu osudnou noc. Křečovitě jsem zavřela oči, abych zaplašila slzy. Bylo to marné. Slzy se nedali zadržet. Padaly na okvětní lístky gerber. Ve dveřích jsem uslyšela ránu. Koukla jsem se tím směrem a uviděla jsem Iana, jak běží ke mě."Co se stalo?" Zastavil se předem mnou a malinko nadzvedl ruce, jako by mě chtěl obejmout, ale neudělal to. 

"Můžu říct, že o tom nechci mluvit?" Zeptala jsem se ho mezi vzlyky. 

"Ne. Ještě před chvílí si tancovala na zahradě a krásně zpívala, co se děje?" A sakra, viděl mě. Ruka se mu třásla. Chtě se mě dotknout, ale chápal osobní bariéru, kterou jsem si postavila. 

"Tod... Právě ten zpěv mi ho nejvíc připomíná." Stočila jsem hlavu k rameni, abych se mu nemusela podívat do očí, těch hnědých očí, co na mě teď smutně koukali. 

"Jess, už se ho nemusíš bát, ani po něm tesknit. Ty si zasloužíš víc, než je ti jakýkoliv kluk schopný dát. On byl debil, co si nevážil holky jako ty. Udělal něco, co není hodno chlapa a už vůbec ne chlapa, co by měl mít tebe."Začala jsem brečet mnohem víc. Už ani ne kvůli Todovi, ale protože slyšet něco takového snad poprvé v životě... je jako voda na poušti.  Podívala jsem se mu do těch hnědých očí a on se na mě omluvně usmál. Nevím co to do mě vjelo, ale najednou jsem udělala rychlý krok dopředu a objala ho. Brečela jsem mu do hrudi. Chvíli přimrzl k zemi, ale pak mě obepnuly jeho paže a hladili mě po zádech.