Já tě ochráním, Jess

15.

Den potom jsem se snažila jít normálně do školy. Oblékla jsme si černé šaty s krajkou na zádech a na nohy jsem si natáhla děrované silonky. Obula jsem si černé tenisky a vyšla. 

Po cestě jsem potkala Sebastiana, jako skoro každý den. Nechoval se nijak jinak, tedy do doby,  než jsme došli ke škole. Zastavil se na chodníku naproti škole. "Chci se omluvit za ten včerejšek. Neměl jsem ztratit hlavu. Jen jsem  to chtěl už strašně dlouho udělat." Usmála jsem se. Natáhl ke mě ruku, ale já o krok ustoupila. 

Rychle ruku stáhl. "Promiň..." 

"To je v pohodě." Usmál se. "Jdeme?" Zeptal se. 

"Jo..." Odpověděla jsem a vyšla ke škole. Šli jsme vedle sebe. Sebastian se na mě sem tam koukl. Vyšla jsem nahoru po schodech a zastavila se, protože jsem věděla že musím do třídy, která je jinde než jeho. 

"Tak se uvidíme později." Řekl Sebastian a pohladil mě po rameni, pak se otočil a odešel. Vyběhla jsem schody do třídy, kde jsme měli dělat stále na obrazu Kupida. Sedla jsme si za stůl a rozložila obrázek, který se ale ani zdánlivě neblížil ke konci. Začala jsem si v hlavě zpívat písničku a malovala jsem. Zaměřila jsem se na rysi v obličeji. 

Jemně jsem jela tužkou po papíře a snažila se co nejlépe nakreslit obličej Kupida. Když jsem se podívala na hodiny, byl opět čas oběda, ale já neměla hlad. Malovala jsem dál. Dlouhé vlasy, úzký krk, široká ramena... Podívala jsem se na svůj výtvor a zamrazilo mě. Ta tvář... Pod dlouhými vlasy se na mě z obrázku koukala Ianova tvář. Včera jsem Ianovi řekla že Kupid je slepý. A byla to pravda, jen včera byl můj Amor slepý protože neměl obličej, dnes... Tužkou jsem mu přes oči nakreslila pásku. Ianovi oči jsem tím zakryla. 

Pustila jsem se do těla. Kreslila jsem jemné rysy Amorovy hrudi, břišní svaly, když jsem ucítila, jak mi někdo poklepal na rameno. "Jess drahoušku, hodina je u konce." Sdělila mi paní učitelka s milým úsměvem. 

"Omlouvám se..." Podívala jsem se na ní a začala jsem se zvedat. 

Paní učitelka mi za zády sebrala obrázek, nasadila si brýle a zkoumala ho. "Máš cit pro detail. Je to ohromující, sice jsem očekávala malé roztomilé  miminko, ale tohle je také způsob.  Je to tvé vnímaní věci. Líbí se mi to, jen tak dál." Usmála se na mě a dala mi krátce ruku na rameno. 

Usmála jsem se na ní a sbalila si obrázek. Vyšla jsem ze třídy a seběhla schody. 

Šla jsem uličkami do obchůdku. Nelpěl na mě žádný pohled. Necítila jsem na sobě jediné oko, na tož celý pár. Nevím jestli mě to uklidňovalo nebo znepokojovalo. Šla jsem dál a přesvědčovala samu sebe, že mě to uklidňuje. 

Vešla jsem do obchodu a sedla si za pult. Začala jsem přemýšlet, jak vyzdobím sál na ten ples. Vyndala jsem si papír a tužku, ale než jsem stačila cokoliv načrtnout, vletěl do obchodu Ianův otec. "Ah... Ahoj Jess, promiň moc se nezdržím, musím domů pro Ianovi věci." 

"Co se stalo?" Zeptala jsem se ho, když zmateně běhal po obchodě. 

"Ian je v nemocnici. Postřelili ho. Šel rovnou na sál..." V uších mi hučelo. Zvedla jsem se z židle a utíkala ke dveřím. Za sebou jsem jen slyšela: "Je ve městě dvanáct kilometrů od tud..." Vyběhla jsem z krámku cestou, kterou jsme jeli s tátou do obchodu pro nábytek. 

Nohy jakoby samy věděli kam mají jít. Utíkala jsem co jsem mohla a ani mě nenapadlo být unavená. Běžela jsem a kolem mě se míhali stromy, louky. Všimla jsem si že mi z očí tečou slzy, ale stejně jsem se nezastavila. Běžela jsem tak rychle jak můžu. Asi by mě překvapovalo že mám takovou výdrž a energii, ale myslela jsem jen na Iana. Protékal mnou strach a vztek. Jak se to mohlo stát? 

Běžela jsem dlouho, ale konečně se přede mnou objevili stavby a značka, která oznamovala že jsem ve městě. Probíhala jsem městem, abych našla nemocnici, ale nemusela jsem dlouho hledat, nohy mě nesly samy. Proto jsem se ani nenadála a byla jsem před nemocnicí. Vtrhla jsem do recepce a zastavila se u vysokého stolu, za kterým seděla velmi nepříjemně vypadající dáma. 

"Dobrý den přejete si?" Zeptala se mě znuděným hlasem. 

"Hledám Iana, před pár hodinami ho postřelili." Řekla jsem celá udýchaná. 

"Jste členem rodiny?" Zeptala se mě nepříjemně. 

"Ne." Odpověděla jsem povadle.

"Pak vám nemůžu pomoct." Řekla dáma a sklopila oči k monitoru počítače. 

"Běžela jsem sem hodiny a vyčerpala hromadu energie. Jestli mi okamžitě neřeknete kde najdu Iana, přísahám při všech zatracených Bozích, že převrátím celou nemocnici vzhůru nohama abych ho našla..." Vyštěkla jsem na ní. 

"Slečno ale vy..." Chtěla se vzpírat, ale já se na ní podívala a z úst mi vyšlo něco jako zavrčení. Paní zamrkala a pak se podívala do počítače. Párkrát klikla a pak se ozvala tiskárna. "Urgentní příjem, tohle máte aby vás pustili dovnitř ." 

"Děkuji, kde najdu to oddělení?" Zeptala jsem se s lehkým, falešným úsměvem. 

"Půjdete tady po té cestě dozadu. Je to budova označená zeleným štítkem U." Řekla mi a mě bylo jasné, že tím je náš rozhovor u konce. Což mi bylo jedno, věděla jsem co potřebuji. 

Utíkala jsem po chodníčku až jsem konečně uviděla budovu označenou zeleným štítkem s písmenem U. Vběhla jsem dovnitř. 

"Dobrý den." Pozdravila mě obtloustlá velmi příjemná paní. 

"Dobrý den." Pozdravila jsem ji udýchaná. "Hledám... hledám... Iana... Je... Postřelený." Točila se mi hlava. 

"Je na sále sečno. Tady máte, napijte se a počkejte si tady." Podala mi kelímek s černou tekutinou a ukázala mi na gauč. "Tady ho neprošvihnete a pak jděte s ním. Myslím že bude rád, že někoho uvidí." Usmála se na mě. 

Oplatila jsem jí úsměv a sesunula jsem se na gauč. Vypila jsem kelímek a s potěšením zjistila, že je to velice sladký čaj. Opřela jsem se o opěradlo. 

Tohle čekání bylo nekonečné. Jako bych sto let jen seděla. Snažila jsem se vymyslet, jak by mohl ples vypadat, ale myšlenky se mi pořád stáčely k Ianovi. 

Rozrazili se dveře a dovnitř vjely sestry a na posteli vezli někoho s kapačkou v ruce. Podívala jsem se pozorněji a uviděla Iana. V tu ránu jsem byla na nohou. "Dobrý den, jsem Jessica, tady tohle, prosím pusťte mě s ním. " Prosila jsem sestry. Jedna z nich se podívala na papír. 

"Pojď beruško. Bude rád. Měl obrovské štěstí. Jen tak tak vyvázl." Hluboce jsem si oddechla a následovala sestry. Odvezli Iana na prázdný klidný pokoj. Dali mu kapačky nahoru na stojan a zkontrolovali tlak. Pak odešli. 

Přitáhla jsem si židli k jeho posteli a sesunula se na ní. Vzala jsem ho za ruku a položila si na ní hlavu. Z očí mi tekly úlevné a zároveň smutkem nahořklé slzy.