Já tě ochráním, Jess

9.

Zbytek cesty probíhal, jako by Ian ani nic neřekl.  Nemůžu říct že by mi to vadilo, protože nevadilo. Spíš mi to vrtalo hlavou. Chtěl tím něco naznačit, nebo mě spíš svým způsobem lituje? No každopádně není čas se tím zabývat, protože jsme právě dorazili k Ianově domu. Byl to malý žlutý baráček s hnědými plastovými okny. Dveře byli také hnědé a vysel na nich věnec. V oknech a před dveřmi byli květináče s květinami. Ian vytáhl klíče z kapsy a strčil je do zámku. Jednou s nimi otočil a dveře se otevřeli. 

Ian na mě mávl, abych šla dovnitř. Venku jsem si zula boty a pokračovala malou chodbičkou dál. Všude se na mě valila vůně, jakou jsem znala od Iana. Musela jsem se usmát. Ian zatím dal mé boty dovnitř a předběhl mě. "Doma nikdo není. Dáš si něco k pití? Kafe, čaj, vodu, pivo?" Usmál se a zatočil do jedné z místností. Šla jsem za ním. 

Byla to malá hezká do hněda sladěná kuchyňka. "Kafe prosím." Usmála jsem se. Ian připravil kafe a odvedl mě do místnosti, která byla asi jeho pokoj. Posadila jsem se na postel a čekala co bude dělat. 

Ian si sedl před televizi a probíral se hromadou CD. "Zaklínače? GTA? Spiro? To tu ještě je jo? Harry Potter?" 

"Harryho!" Zakřičela jsem. Ian se zasmál. 

"Čekal jsem to." Smál se a zastrčil CD do playstationu. Dodal mi jeden z ovladačů a sám si vzal druhý. "Předpokládám že chceš být Hermiona." Šťouchl do mě. 

"Tak to vůbec! Jsem Harry! Na co být druhořadá postava, když můžeš být ta nejlepší?" Opětovala jsem mu šťouchnutí. 

"Ale Hermiona je hezká, chytrá a no... holka!" Píchal do mě prsty tak, že mě to lochtalo. 

"Harry je Harry a říkej si co chceš Rone!" Zakřičela jsem když si Ian jako svého herního avatara zvolil Rona. "A hlavně... je to Harry kdo bude létat v jedné fázi hry na drakovi." Zvedla jsem hlavu a zasmála se. 

"Ty už si to hrála?!" Zeptal se Ian s očividným, ale hraným ublížením.

"Ano a jsem v tom dobrá!" Řekla jsem a začali jsme hrát.

Nastalo krásných pár hodin, kdy jsme se smáli, šťouchali do sebe lokty a kdy jsem zapomněla, že jsem kdy byla zahořklá vůči tomu, co hrál Tod. Jako by mě tohle odpoledne poposunulo o kousek dopředu, tedy ne odpoledně Ian. 

Povídali jsme si o škole, o jeho kamarádech a jako by nic bylo najednou sedm hodin a já musela domů. Uklidili jsme, napila jsem se u Iana v kuchyni a musela jsem jít. Stála jsem na prahu a čekala až se Ian obuje. Nechtěl mě nechat jít samotnou. Nad tím milým gestem jsem se musela zasmát. 

Cestou domu jsem byla trochu nesvá i přes to, že jsem byla s Ianem a navzdory tomu, že se tmy nebojím. Bylo to zvláštní, ale cítila jsem na sobě něčí pohled. Měla jsem nutkání se chytit Iana za ruku, ale nechtěla jsem aby se z našeho přátelství stalo něco víc. Ať to je jak je, Iana mám ráda a zkazit si to tak jako s Todem fakt nechci. Protože takhle to začíná a končí vždy. 

"Řekni mi něco o sobě." Prolomil Ian ticho. Téhle otázky jsem se obávala celý den. Protože odpovědi na ní se nelíbí ani mě a nebudou ani jemu. Dost možná to změní i jeho pohled na mě.

"Tak jsem jedináček. Máma a táta se rozvedli a mamka si našla přítele. Než se rozvedli bydleli jsme tady, pak jsem se s mámou odstěhovala." Zastavil se. 

"A z jakého důvodu jsi se přistěhovala zpět?" Pohlédl na mě. "Ne promiň ale měla si tam kamarády, školu a určitě i nějaký ty kluky, co se ti líbili. Proč ses tak najednou rozhodla vrátit?" 

"Když ti řeknu že se mi o tom nemluvit lehce, necháš to být?" Sepjala jsem ruce v pěst. Ian na mé ruce pohlédl. Prsty na jeho rukou se mu zachvěli a vypadalo to, že by mě rád vzal za ruku.

"Budu to chtít vědět ještě víc." Zvedl hlavu, ale nepřestal koukat na mé ruce.

"Doma, teda... u mámy jsem měla kamarády. Hodně. Měli jsme spolu kapelu a já jsem byla zpěvačka. Kytarák, jmenuje se Tod. Byla jsem do něj blázen asi od šesté třídy. V prváku jsme se začali bavit a on mě právě přivedl do jejich kapely. Zamilovali jsme se do sebe a bylo to skvostný, ale každá takováhle láska strašně brzy skončí. Chvíli na mě byl hodný, milý a něžný. Tak první dva týdny. Pak zjistil, že i kdyby byl hnusnej tak s ním budu protože... pane bože tak moc jsem ho milovala. A taky se začal chovat hnusně. Sem tam přestal tak na dva dny když jsme se pohádali, ale jinak byl spíš hnusnej. Utahoval si ze mě a smál se mi s klukama a ještě mi říkal že to myslí z lásky.  Tohle se ještě dalo snést.  Pak se to ale změnilo. Byli jsme spolu celkem dlouho, ale furt jsem si myslela že vztah který máme mu vyhovuje. Pak jsme jednou šli z koncertu domů. Tod byl malinko napitý, ale ne opilý. Cesta ke mě domů vedla přes starý přístav. Lodě už tam dávno nebyli, jen děravé bárky a staré dřevěné loděnice. Tod mě vzal za ruku a do jedné mě vzal. Chci ti něco ukázat říkal mi. Když jsme tam tak byli Tod se ke mě přiblížil. Políbil mě, ale ne tak jak bych chtěla. Jeho polibek byl drsný a naléhavý. Řekla bych že i se zuřivostí tiskl mé rty k svým. Pak mi začal strkat ruce pod tričko. Říkala jsem mu ať přestane, ale nic. Byl horlivější a drsnější. Když jsem se ho od sebe snažila odstrčit, dal mi facku a mě se motala hlava. Pamatuji si, jak jsem se vzpírala a křičela ať jde ode mě. Ale jako by mě neslyšel. Sápal se na mě dál a nešlo ho nijak odradit. Křičela jsem, ale bylo to zbytečné, byli jsme tu sami. Takhle si holka své poprvé nepřestavuje. Ucítila jsem bolest. A pak nic. Jako bych přestala existovat, nebo cítit. To je vlastně jedno. Musela jsem pryč. S tímhle se ti nechce žít a o to méně někde, kde na tebe může." Tekly mi slzy. Ruce už jsme ani necítila, ale rány na nich jsme měla rozdrásané do krve. 

Ian zhluboka dýchal. Oči měl zalité slzami. Pak se zvedl a rychle ke mě přišel. Dala jsem ruce před sebe v obraně, ale nechtěl mi ublížit, ani nic co udělal Tod. Objal mě. Hladil mě po zádech a nechal mě, abych se mu vyplakala na rameno. "Jestli toho kluka někdy potkám, tak ho zabiju. I kdybych si měl za to jít nadosmrti sednout." Jeho hlas byl klidný. Neklepal se. Uměl moc dobře ovládat své emoce. Což se o mě říct nedalo. Tak jsme tam tak stáli a Ian mě objímal, dokud jsem se úplně neuklidnila. A pak mě doprovodil domů.