Já tě ochráním, Jess

5.

"Tak se u nás posaď. Tamhle ve třetí řadě je úplně prázdná lavice. Tak si ji můžeš obsadit." Řekl aniž by vzhlédl od papírku mého posudku od učitelů. Pomalu jsem si došla k lavici a sedla si. Z batohu jsem si vyndala penál a sešit, který jsem si tam dala už včera. "Koukám že tvá paní učitelka si ohledně psaných testů nemohla stěžovat, ale ústní zkoušení už není taková sláva. Čím to?" Zeptal se mě pan učitel. "Přece jestli se to naučíš na papír a nebo na zkoušení není nic tak moc odlišného." 

"Ano, zkoušení s paní učitelkou mi moc nešlo, protože naše paní učitelka miluje dějiny. Já se je naučím, ale mluvit o nich neumím. Už jen proto že mi dějepis přijde jednosměrný.  Všichni víme, že to co se učíme, je jen jediný pohled. Ve skutečnosti to mohlo být úplně jinak." Řekla jsem i když jsem si byla jistá, že teď mě bude mít tenhle pan učitel stejně rád, jako měla bývalá paní učitelka. Což je vůbec. 

"Ale, tohle mě docela zajímá. A jak si k tomu dospěla Jess?" Zeptal se mě učitel a sedl si na svůj stůl. 

"Protože dějiny většinou známe z jednoho pramene. Když je například nějaká válka, většinou se do dějin dostanou zprávy jen z jednoho směru a to ze strany vítěze. Jinými slovy, dějiny píší vítězné strany a to se pak může podepsat na jejich pravdivosti. Může si je každá vítězná strana přikrášlit k jejich prospěch." Koukla jsem se na svou lavici. Pak jsem vzhlédla k panu učiteli a překvapilo mě, že se netvářil rozlobeně, ale zamyšleně. Jako by ho má slova nerozčílila, ale spíš donutila přemýšlet. 

"Na jednu stranu chápu rozhořčení tvé paní učitelky, ale na druhou stranu tě musím pochválit." Řekl po chvíli. "Je jasné, že to co říkáš je vůči nám dějepisným maniakům trochu tvrdé, obzvlášť pokud to pak máš naučit takové stádo studentů, kteří by se na to nejraději vykašlali, ale na druhou stranu mě jako tvého učitele těší, že nad tím přemýšlíš a už jen to že tohle víš vypovídá o tom, že dějiny jako takové alespoň nějak znáš." Usmál se na mě. "Píšu ti k sobě jedno malé, leč bezvýznamné plus." Celá třída včetně mě propukla ve smích. 

O přestávce jsem chtěla jít za Sebastianem, ale zmizel ze třídy s nějakým jeho kamarádem a tak jsem ho zbytek dne neviděla. Na obědě jsem se všude rozhlížela, ale nikde nebyl. Jako by se vypařil. 

Poslední hodinu jsem měla hudební výchovu, kterou jsem měla moc ráda. A překvapilo mě, že tady je. Byla volitelná. Buď hudebka a nebo matematika a o matematiku navíc nestojím. Paní učitelka hrála na klavír, což jsem byla ráda. Když nám hrála paní učitelka na kytaru na nějakou dobu mi jí úplně zošklivila. Hned takhle ze začátku mi dala seznam písniček co se mám naučit a ze dvou budu zkoušená. Nevadilo mi to, znala jsem je. Jen je vypilovat, abych si neudělala hned ostudu. 

Po škole mě čekala práce. Ani nevím, jaký z toho mám pocit. Na půl jsem se těšila, protože jsem chtěla něco dělat a ne sedět za stolem a nudit se protože tu nikoho neznám, ale na druhou stranu jsem se bála že tu práci budu kazit a strýček si na mě bude stěžovat. 

Šla jsem ze školy podle plánku, co mi nakreslil ráno táta. Má práce byla od školy asi pět minut cesty a bylo to květinářství. Hodně velké. Strýček asi pracoval ve velkém. Teda vypadalo to jako květinářství. 

Zastavila jsem se před dveřmi, než jsem vešla a nadechla se. Pravou nohou jsem vykročila a vstoupila dovnitř. "Dobrý den." Pozdravila jsem do prázdna. Od někud se ozvalo bouchnutí a potom výkřik. Z místnůstky za pultem se vynořil postarší muž s bradkou. 

"Ach ahoj. Ty jsi Jess? Bobova dcera, že?" Zeptal se mě muž a ukazoval na mě prostředníčkem. Smál se od ucha k uchu. Vypadal příjemně. Přikývla jsem. "Ach výborně. Jsem Sam, tátův dobrý kamarád a tvůj strýc." Usmál se a  podal mě ruku. 

"Dobrý den, těší mě." Podala jsem mu svou a lehce jsme si potřásli.

"Takže pravidlo číslo jedna jak potěšit svého zaměstnavatele zní: tykej mi prosím tě, už takhle si připadám dost staře. Děkuji. A další, plň nebo alespoň předstírej že plníš pracovní povinnosti, nerad bych ti musel dávat peníze za očividné nic nedělání." Byl to vtipný muž, to musím uznat.  "Normálně tu moc nebývám, ale kdyby si něco potřebovala vzadu na zahradě je můj syn. Ten se stará o druhou část tohoto obchodu. A to o ovoce a zeleninu. Už jsem ti řekl co budeš dělat?" Zeptal se mě a nakrčil obočí. Zavrtěla jsem hlavou. "Ach já starý sklerotik. Tvá práce spočívá v tom že natrháš vzadu květiny a uděláš z nich něco moc hezkého. Táta říkal že studuješ design, takže to by ti mělo jít. Tady," Vzal do ruky stoh papírů a mával s ním vedle jeho hlavy. "Je ceník. Máš tam název květiny a raději i její fotografii. A samozřejmě cenu. Vzadu máš počty. Jako třeba že když jsou tam tři není jedna za tolik ale za tolik, no chápeš... Zvládáš?" Přikývla jsem. Nebylo to tak těžké. "Tak jo jak jsem říkal, kdyby si něco potřebovala, syn je vedle v obchodě. Zahrada je tamtím směrem." Ukázal na velké prosklené dveře naproti vchodovým. "A sklad a takové to místo na harampádí je támhle." Ukázal na místnost ze které předtím vyšel. "Ale pozor. Je to začarovaný. Jen tam vejdeš vše na tebe padá." Zasmál se. "Tak já mizím. Přijdu každý den vás zkontrolovat a pak zase odejdu. Tak se měj a ahoj." Otočil se, zamával mi a odešel. 

Rozhlédla jsem se po krámku. Vypadal zašle a s tím sem chtěla něco udělat. Obešla jsem pult a hodila si tam batoh. Potom jsem zašla do skladu a vzala si tam hadr, kýbl a něco na mytí. Natočila jsem si vodu a jako první jsem vše pořádně utřela. Čím hned prokoukl celý krámek. Okna byla ušmudlaná a police zaprášené. Umytí byl sice teprve začátek ale rozhodně krok správným směrem. Potom jsem ve skladu našla pár váz, které se mi líbili a došla na zahradu pro pár květin. 

Vůbec jsem netušila, co trhám, ale něco jsem musela. Fialové a růžové květiny jsem dala do jedné kytice a přidala k nim malinké bílé. Vypadalo to roztomile. Do váz jsem nalila vodu a do jedné kytici dala. Přenesa jsem ji do výlohy. Červenou růži jsem zkombinovala s velkým listem a pár stébel dlouhé trávy. Opět jsem tuto květinu dala do výlohy. Potom jsem udělala poslední a to byli tři žluté tulipány a bílé malinké květinky, které mi zbyli. Tyto při květiny jsem zatím dala do výlohy a šla počítat jejich ceny. 

Když jsem počítala, slyšela jsem kroky, potom dveře a do krámku zadem vešel kluk. Hnědovlasý docela pohledný kluk. "Ahoj jsem Ian. Táta vlastní tenhle krámek. Ty musíš být Jess." Usmál se na mě stejně rozjařeným úsměvem jako jeho táta. Přikývla jsem. "Teda, uklidila si tady? Hezký. A ty kytky, no paráda. Jen jsem ti chtěl říct, že kdybys něco potřebovala, jsem vedle v krámku a taky to, že máš padla. Už jsi tu i tak přes svůj limit." Na jeho pohledu bylo něco jinak. Koukal se na mě jinak než před tím Sebastian. Ne jako na nováčka, ale jako by mě znal už léta. Jako by ve mě viděl víc než holku co právě poznal. 

Usmála jsem se. "Jen dodělám ty cenovky." Zamávala jsem papírkem před obličejem. "A přece jen bych tě možná o něco požádala. Mohla bych trochu upravit tenhle krámek? Aby vypadal, no líp?" Zvedla jsem koutek a čekala na odpověď.

Ian se usmál od ucha k uchu. "Jasně! Bude to tu alespoň vypadat jako v květinářství ne v krematoriu. Chceš pomoct?" Dal si ruce v bok.

"Doma to promyslím a řeknu ti zítra ano?" Usmála jsem se. Hezky se mi s ním mluvilo. Připadal mi strašně milý. Hnědé oči se mu zableskly. 

Přikývl. "A máš teď čas?" Zeptal se. Našpulila jsem pusu a začala se smát. Přikývla jsem. "Výborně. Nešla bys do bistra? Babička nám udělá něco k jídlu a tvůj táta tam beztak bude taky. 

"Tak jo. Jen to dám do výlohy a jdu." Udělala jsem co jsem řekla a šli jsme.