Já tě ochráním, Jess

10.

Za normálních okolností bych se do školy moc těšila, ale dneska bych nejraději zůstala doma. Nebylo mi nejlépe a věděla jsem, že škola mi moc nepomůže, ale táta už byl v práci a tak jsem se radši vydala do školy. 

Temné uličky mě obklopovali. Kam jsem dohlédla cítila jsem něčí pohled. Nesnáším ten pocit. Už včera jsem ho cítila, ale jakoby dneska byl intenzivnější. Možná to bylo tím že jsem se s Ianem cítila jakým si způsobem chráněná. 

Teď jsem si připadala jako bych byla jediný cíl. To malé jehně mezi stádem zdatných zvířat. Kdo by mohl být oběť?  Samozřejmě že jehně.

Přidala jsem do kroku, ale pocit neustupoval. A co víc měla jsem pocit, že za sebou slyším kroky, ale strach mi nedovolil se otočit. Šla jsem vytrvale, ale kroky se blížili a zrychlovali. A pak mi na rameni přistála něčí ruka. Chtěla jsem začít křičet, ale když jsem se otočila uviděla jsem Sebastiana. Nahlas jsem si odfoukla a začala se smát. 

"Vyděsil jsem tě?"  Zeptal se s úsměvem na tváři. Přikývla jsem. "Předpokládám že jdeš do školy." Pořád se hezky smál.  Přikývla jsem. "Moc nemluvíš viď." Zasmál se trošku nahlas. 

"Mluvím, ale málo kdy s úplně cizími lidmi. Promiň, není to osobní." Usmála jsem se. Chabě, ale usmála. 

"Nejsem cizí. Známe se ze školy." Dloubne do mě loktem a mě se z toho dotyku vybaví špatné vzpomínky. Musím zavřít oči, takže jdu chvíli poslepu. Ani si toho nevšimne. Obdivuji jeho bezohlednost. Je tak sebejistý. "Co máš první hodinu?" Zeptá se.

Otevřu oči a potichu mu odpovídám. "Mám češtinu. Ty?" 

"Taky!" Vykřikne, jako by to bylo ta nejlepší věc, co kdy zažil. "Sednu si za tebe jo?" Zeptá se mě  s nadšením. Přikývnu. Jsem ráda, ale mám z toho kluka podivný pocit v podbříšku. 

Jdeme stále dál. Sebastian něco říká, poslouchám ho, ale jen přikyvuji. Než se nadějeme tyčí se před námi školní budova. Vyjdu shody vedoucí ke dveřím a odeberu se do třídy, beztak už teď jdu skoro  pozdě. Aby ne, je minuta do zvonění.  Rozhlížím se okolo, ale Sebastian jako by se propadl do země. Jasný, na cestu do školy jsem mu dobrá, ale tady, kde má spoustu kamarádu jsem mu úplně ukradená. 

Pomalu vyšlapuji schody a moc se snažím do nikoho nenarazit. Všichni se na mě podivně dívají. Už mě to začíná otravovat. Koukají na mě jako bych byla z jiné planety. A při tom jsem se dneska oblékla jaksi... přízemně. Černé kalhoty do pasu, černé tílko a černobílou košili. I tak jsem byla na chodbě jako jediná černá skvrna. To tady nikdo neví, co to je černá barva?  U holek je tohle i sem tam pochopitelné, ale kluci? Na nikom není vidět moc černé ani šedé. Musím se na to zeptat Iana.  

Sedla jsem si do lavice a čekala na začátek vyučování. Čeština mě baví, obzvláště takhle na střední, když bereme jen literaturu. Ráda čtu, sice ne to co je v povinné četbě, ale i tak to učitelky dost cení. Zazvonilo a mě z myšlenek vytrhl zkus za mnou v lavici. Otočila jsem se a tam seděl Sebastian. "Promiň musel jsem ještě do šatny." 

"Proč tady nikdo nenosí černou?" Zeptala jsem se ho, protože jsem nechtěla čekat až budu s Ianem. Když v tom ale vstoupila do třídy učitelka. Takže mi bylo jasné, že teď se odpověď nedozvím.

Když v tom zvedl Sebastian ruku. Učitelka ho vyvolala s takovým tím úsměvem - jen mluv, tobě řeknu vše. Jasně že ho každá holka, žena i učitelka miluje... "Paní učitelko, naše nová žákyně by ráda věděla, proč je tady černá barva řekněme, netradiční." 

Učitelka se zasmála a překřížila nohy za katedrou. "No, nevím jestli je to dobrý nápad vzhledem k rozsahu černé barvy v jejím šatníku, ale dobře. Kdysi dávno, když tato vesnice měla jen něco okolo pár desítek obyvatel se museli naši předci potýkat s velmi velmi nebezpečnými tvory, kteří útočili v noci. Skupinka odvážných mužů a žen vytvořili spolek, aby tyto nestvůry vyhladili, ale nebylo to snadné. Měli strašlivou sílu a prakticky se nedali vypátrat. Postupem desetiletí se povedlo tyto nestvůry alespoň zahnat do takové míry, že už ani nevíme, jestli tu stále jsou. Každopádně se dnes tady nenosí černá právě z důvodu, že monstra útočila v noci. Je to takové, jako když před býkem nenosíš červenou. Aby si ho nerozčílila a nenalákala na sebe." 

Sebastian mi zaklepal na rameno. "Tak co si o tom myslíš?" Řekl to dost nahlas, aby to slyšela třída i učitelka. Probodla jsem ho pohledem.

"Nechci urážet vaše zvyky, pokud se tomu tak vůbec dá říkat, ale nemyslím si že by na těchto historkách bylo něco pravdivého a jestli ano, nepředpokládám že od sebe monstra odeženu růžovou nebo světle modrou barvou. pro mě je černá prostě barva.  A nepřestanu nosit svou oblíbenou barvu jen proto, že tu kolují povídačky o monstrech. Jestli mě má něco zabít, bude mu jedno jestli budu v černém nebo v růžové. To si o tom myslím. Čekala jsem něco... duchaplnějšího. Třeba že je tu moc úmrtí, nebo že umřel úžasný starosta, ale ne monstra." Zasmála jsem se. Všichni na mě koukali jako na blázna, ale bylo mi to jedno. Nebudu se stydět za svůj názor a tohle je mimo to úplná kravina. 

"Je to tvůj názor děvče a vyvracet ho nebudu. Už jen proto, že musíme pokračovat v látce." Řekla a pokračovala v látce z minulých hodin. Zvonění bylo jako vysvobození. Už ráno mi nebylo dobře a tak jsem se sebrala a šla pryč. Domů jsem nechtěla a tak jsem šla do obchodu. 

Ulice byli tiché, tím jak všichni byli v práci, nebo ve škole. Šla jsem uličkami a cítila jsem na sobě něčí pohled. Rozpačitě jsem se rozhlížela, ale nikoho jsem neviděl. Dveře obchodu byli jako spasení. Otevřela jsem je a vešla dovnitř. Náš vymalovaný krásný obchod byl téměř hotov. Jen to ještě chtělo pár těch kytic. Hned jsem vyběhla ven a pár jich nařezala. Udělala jsem z toho kytici a dala jí do výlohy. Pak jsem napsala cenu na lísteček a vystavila to. Sedla jsem si do křesílka za pultem a usnula.