Werewolf or Vampire? | Teen Wolf ✔

16. Sny

Všude byla samá tma. Černočerná tma. 

Nebylo mi ani teplo, ani zima. Něco je tu špatně. 

Před chvílí jsem cítila hřejivé objetí. Byla jsem v něčí náruči, ale teď už jen nehybně ležím na něčem studeném. 

Opatrně jsem otevřela obě oči a divila se, jak je to snadné. Hned první, co mě udeřilo do očí, bylo příšerné bílé světlo. 

Opět jsem tedy nechala klesnout svá víčka a dávala jim chvíli odpočinku. Za pár vteřin jsem zkusila znovu a už se mi zadařilo. Měla jsem chuť vyjeknout štěstím, ale mé hlasivky naštěstí nespolupracovaly. Jedno víčko se odlepilo, druhé taky. Chvíli jsem jen koukala do toho otravného světla. 

Po pár dlouhých vteřinách jsem konečně uviděla něco jiného než to blbé světlo. Bylo to nějaké velké plátno. 

Co to..? 

,,Stilesi, nech už konečně tu Thrin napokoji." na plátně se objevila starší žena (očividně matka), s dlouhými vlasy v barvě lískových oříšků, jak se s hněvem a zároveň láskou dívala na malého hnědovlasého kluka s velkými hnědými kukadly, jak šťouchal do stejně staré holčičky, která mu bylaneskutečně podobná. Jenom ty oči, ty měla jiné. 

Chvíli se jen tak nevinně pošťuchovali, avšak holčička za chvíli balancovala nad okrajem rybníčku. Dívka se s hrůzou v očích ponořila do studené vody. Normálně by se toho ani moc nestalo, avšak jeden velký zásadní problém byl, že holčička neuměla plavat. 

,,Thrin?" Vyjekl z plátna hlas chlapce a druhý hlas za ní též. Poplašeně jsem se otočila na osobu za sebou a poznávala ní ženu z plátna. 

,,Mami?" V očích mě pálily slzy dojetí. 

,, Dceruško moje, tak jsi mi chyběla.." lapala jsem po dechu a držela se za dávno nebíjící srdce. Kdybych ho teď měla, tančilo by oslavný taneček s mým mozkem někde přede mnou a já bych spokojeně vykrvácela a umřela na místě. 

Počkat.. měla bych přestat být morbidní. 

,,Kde to jsem, maminko?" rychle jsem k ní přiskočila a silně ji objala, protože jsem se bála, že mi znovu uteče do nebes. 

,,Jsi na rozcestníku. Musíš si vybrat mezi životem a smrtí. Sem jde každý mrtvý člověk a smrt ho nutí vzpomínat na celý svůj život a potom ho pod výčitky svědomí odvede k sobě pod křídla. Já jsem na to tehdy byla sama a odešla jsem s ní, ale ty jsi moje silná holčička a nedovolím, abys zde "žila" svůj posmrtný život." sdělila mi odvážně má mamka a já díky těm slovům začala hořečnatě přemýšlet nad tím, jestli se dá žít bez mozku a srdce. A taky krve. 

,,Já jsem mrtvá?" hlesla jsem tiše. 

,,Ne tak docela.." 

,,Ne tak docela?! To znamená..?" Nechápavě jsem se jí koukla do zelených očí, které jsem měla po ní. 

,,Už jsem ti to říkala.. to je ale jedno, teď jsem tu od toho, abych tě odsud dosta..."

*******

BUM! 

,,Co to sakra - AU MOJE HLAVA!" ticho zaplnil můj ohlušující výkřik. Otočila se na pravou stranu a uviděla polici. 

,,Asi na mě spadla při spánku. Musím říct Marcelovi, aby to spravil.. On tu vlastně není.. Tak na to kašlu, stejně už neusnu." vstala jsem z matrace a pomalými kroky došla k oknu a posadila se na parapet. 

Obloha byla tmavě modrá a posetá hvězdami. Pomalu se blížila půlnoc. Z černých mráčků padaly ledové kapky, které bubnovaly do střechy v pravidelném rytmu. Pomalu z ní sklouzávaly dolů. Vzduch byl zase o něco čistší. Proplouvala jím vůně stromů a nedávno posečené trávy od úst zvířat. 

Seděla jsem u okna v chatrči a svůj pohled mi sklouzl k lesu. Marcel mi nařídil, ať si odpočinu a hlavně ať nikam nechodím, tak jsem tak učinila. 

Poslední dobou mi už ale začínal lézt na nervy, protože mě pořád jen komandoval a ani jednou ji nepochválil. Častokrát mě obtěžoval, ale já si to nenechala líbit. 

Jednou jseem mu po asi desátém pokusu řekla, že s ním nechce mít nic společného a on se tak naštval, že mě nechal týden zavřenou ve sklepě bez krve. Postupem času jsem si uvědomovala, že Marcel byl spíš zvíře než člověk.

Zadumaně jsem pozorovala déšť a přemýšlela nad svými sny. Často se mi zdálo právě o mamince a nebo také i o zelenošedivých očích, které byly zalité slzami. Měla jsem pocit, jako bych s vlastníkem těchto očí toho hodně prožila, ale nemohla jsem si vůbec vzpomenout, kdo to byl. 

Že by to byl některý člen rodiny? Nebo spolužák, či kamarád? Nemohla si opravdu vzpomenout. 

Jen Bůh věděl, že byla tak blízko pravdě.

Oči se mi znenadání naplnily slanými slzami, které mi už po chvíli putovaly po tváři. 

Ta bezmoc mě v nitru sžírá. 

Neznám svůj původ. Neznám svou část rodinu.. ani kamarády. Jediný její "kamarád" je Marcel, ale ten se stejně chová divně.

Nemohla jsem mu zas tolik křivdit, naučil  mě spoustu věcí ohledně upírství. Jen na jediného člověka jsem si vzpomínala, ale ten byl stejné mrtvý.. Moje maminka..

Z hloubání mě vzbudilo klepání na dveře. 

,,Kdo by to mohl být? Marcel odešel před "chvílí" a říkal, že se vrátí až ráno..?" přemýšlela jsem nahlas a pomalu jsem přešla ke dveřím. Do nosu mě udeří hrozný zápach, který mi byl hrozně povědomí. Neslyšela jsem nic jiného než jen vzdychy a silný liják. 

,,Kdo je tam?" vydala jsem ze sebe chraplavě a i když jsem se snařila, aby se můj hlas po pláči netřásl, nedařilo se mi to. 

,,Potřebuji se schovat před deštěm, ztratil... Katie?!"