Werewolf or Vampire? | Teen Wolf ✔

18. Jsi idiot!

,,Všechno se to musí stát o úplňku. Jejich smečka je plná nováčků, takže se nebudou ovládat. A protože nikoho nezabíjí, budou se navzájem hlídat a nebudou dávat pozor. Ty k nim přijdeš těsně před východem měsíce a budeš ubrečená, že sis na ně vzpomněla. Oni budou hrozně rádi a já se k nim přikradu a podříznu krk McCallovi. Samozřejmě, že to nebude hodně hluboko, budu ho ještě později potřebovat. To je rozruší a budou si všímat mě. Budou se mě snažit zabít, ale já jsem silnější , takže se jim to nepodaří. Až budou všichni ležet vyčerpáním na zemi, dám jim do ran oměj, takže budou oslabení. McCallovi dám kapku své krve, protože chci, aby viděl všechny své kamarády umírat. Ty dáš okolo něj jasan horský a budeš ho hlídat. Na tebe je dost citlivý. Potom všechny budeme ještě víc pomalu mučit a nakonec je zabijeme. Nakonec si nechám McCalla, protože je to jen mladý budižkničemu. A ze mě se stane nejsilnější bytost z nadpřirozena a už si na mě nikdo nedovolí. A ty budeš žít se mnou. Navždy."

Rychle jsem vytáhla drápy ze Scottovy hlavy. Vyděšeně se na mě koukl a vtáhl si mě do objetí. Nic jsem nenamítala a opřela si hlavu o jeho rameno. 

,,My to zvládneme. Nikomu se nic nestane, to ti slibuju.." řekl pevným hlasem a potom nejistě dodal. 

,,Ale musíš to s ním hrát. Alespoň než domyslím ten plán." vrhla jsem na něj nevěřícný pohled. 

,,Proč to mám hrát? Já vás nechci zabít!" mírně jsem zvýšila hlas a silně ho od sebe odtrhla. Scott to nečekal, spadl tvrdě na zem a nehezky mu křuplo v pravé ruce. 

,,Promiň, já nechtěla! Nesmíš mě nechat se tak naštvat, příště bych ti mohla udělat i něco horšího.." omluvně jsem se usmála a pomohla mu na nohy.

,,Budu se snažit to zahrát, ale rychle něco vymysli, protože je fakt nehorázně slizkej." otráveně jsem protočila očima a drkla ho loktem do jeho boku.

,,Mám menší otázku.. Už si vzpomínám na všechny lidi, kteří se mihli v mém životě. Akorát se mi ve snech zjevují zelenošedé oči, do kterých padají tmavé vlasy a slyším chraplavý hlas naříkat mé jméno.. Neznáš někoho, kdo by to mohl být? Přijde mi, že toho člověka znám dost dobře, ale nemůžu si vzpomenout.." přiznala jsem a s otazníkem v očích jsem se podívala na Scotta. 

,,Tak to nevím, možná to byl někdo z Francie.." snažil se o přesvědčivý hlas, avšak já poznala, že mi lže. 

Marcel mi říkal, že to poznám tak, že dotyčnému začne rychleji tlouct srdce, což se teď děje. 

,,Nelži mi. Zapomínáš na to, že já poznám, když mi někdo lže." řekla jsem chladně a on na mě smutně koukl. 

,,Já ti to nemůžu říct.." ještě rychlejší tep. 

,,Nemůžeš, nebo nechceš?" odsekla jsem naštvaně. Smutně se na mě podíval a zatvářil se jako štěně.

Tak on si hraje na chudinko? Myslím si, že jsem té bolesti zažila více než on. Možná ne jako nadpřirozená bytost, ale jako člověk bojující za své city a kamarády ano. 

Cítila jsem, jak se mi zatemňoval pohled a já viděla ostřeji. 

Kéžbych už uměla číst ty myšlenky! 

,,Ty snad chceš, abych tě šla ještě objímat za to, jaká si chudinka?!" zavrčela jsem na něj a na slovo chudinka jsem dala větší důraz. On se jen omluvně usmál a naivně roztáh ruce. 

,,Nebuď naštvaná, vždyť se toho zas tolik nestalo, ne?" 

Proč jsou kluci tak blbí a chovají se jak vypláchlí neandrtálci? 

,,Děláš si ze mě srandu?! Já jsem pro své přátelé zemřela několikrát, obětovala jsem svůj blbej život a ty mi jěště řekneš tohle? Jsi idiot!" zaječela jsem a dala mu takovou facku, že si dal další o strom. 

Měla bych se začít ovládat, to monstrum ve mně sílí..

Začala jsem se uklidňovat, až se mi podařilo svým očím zase vrátit smaragdově zelenou barvu. Nejistě jsem se koukla na Scotta a uviděla, jak se držel za hlavu, po které stékal čůrek krve. Vyděšeně jsem si ho prohlédla a otočila se k němu zády. 

,,Jsem zrůda.. Zabíjím nevinné zvířata.. A teď už skoro i lidi.. Měla jsem raději zůstat mrtvá." zašeptala jsem zničeně a pomalým krokem se vydala k chatrči. Scott se zvedal a chtěl protestovat, ale já ho pouhým pohledem zhypnotizovala a nechala odejít k němu domů. 

******

Od té roztržky se Scottem uběhly asi dva týdny a já s ním pořád nepromluvila ani slovo. Vím, přehnala jsem to a neměla jsem ho udeřit, ale dost mě jeho slova zasáhla. 

Marcel býval čím dál tím více venku. Kvůli plánu sháněl dost potravy pro oba společně i s ostatními věcmi.

Vůbec nevím proč, když jsme jedni z nejsilnějších nadpřirozených bytostí a nepotřebujeme to, ale pro něj to je dost důležité, tak to před ním radši ani nezmiňuji. 

Už jsem si docela zvykla na ty jeho oplzlé řečičky a hrála, že mi to vůbec nevadí. Radši bych měla dělat herečku místo novinářky. 

Co vlastně škola? S tímhle přístupem na žádnou výšku nepůjdu. Za celý půlrok jsem byla ve škole tak pětkrát.. 

Chvíli jsem si jen tak čmárala do bločku, když v tom zaťukal holub svým zobáčkem na okno. 

Tenhle holub mi skoro každý den posílal zprávy ohledně toho Scottova plánu. Záměrně jsem ty zpávy od něj ignorovala. 

Rychle jsem si text přečetla, uložím do složky v mozku s názvem důležité a pro jistotu kus papíru nechala plamínkem svíčky shořet, aby se nedostal do rukou Marcela. Když poslední popel z papíru spadl na stůl, jako na zavolanou se přiřítí Marcel. 

,,Už je čas splnit náš plán.."