Paranormal Activity (Larry Stylinson-FF)

Part 8

Zašel jsem do svého pokoje. A začal jsem hledat svůj deník, do kterého jsem nepsal věky. Je to malý kožený hnědý deník. Psal jsem si tam svá tajemství, a co se mi tehdy stalo. Teď jsem měl hlavu plnou různých myšlenek, které potřebuju uschovat navždy.

Našel jsem ho v jedné z krabic které jsem si nestihl vybalit. Vzal jsem si propisku, lehl jsem si na postel a začal psát. „Doncaster je velmi zvláštní místo. Lidé se tu znají a nic jim neujde. Ani to že Louis zabil své rodiče. A i přesto že to vím, bydlí teď se mnou. Snažím se na to nemyslet, i když je to těžké. Ale jsem do něj naprosto zamilovanej. Ale nikomu to neřeknu. Bude to jen mezi mnou a deníčkem. On ví, že ho mám rád ale né že až tak moc“

Zavřel jsem deník a položil ho na stolek vedle postele. Svlékl jsem si oblečení a šel si zalízt do postele.

Celou noc jsem přemýšlel, co se vlastně stalo. Máma s Johnem se to že Louis zabil rodiče nesmí dovědět. I když to vypadalo, že John o tom už ví. Zatím ale budu žít s tím, že to neví. Asi po dvou hodinách přemýšlení jsem konečně usnul.

„Harry, Harry vstávej“ budila mně nějaká osoba. Pořád se mnou třásla a snažila se mně vzbudit, ale já jí ignoroval. Byl jsem moc unavenej na vstávání.

„Harry, Harry musíš odtud ihned vypadnout“ hlas křičel víc a víc se mnou třásl. Pomalu jsem otevřel oči a viděl brečícího a na obličeji špinavého Louise. Nereagoval jsem. Začal jsem se dusit kouřem. Došlo mi to. Hoří!. Rychle jsem se zvednul. Louis mi podal deku, abych se přikryl. Než mě ale Louis odtáhl, vzal jsem si ze stolku svůj deník. Rychle mně popadl za ruku a běželi jsme pryč z domů. Ale těsně před dveřmi jsem se zastavil

„A co máma s Johnem Louisi? Kde jsou?“ byl jsem vyděšený a zmatený co se vlastně děje.

„Harry neboj, jsou venku a teď pohni“ řval na mě Louis. Popadl jsem kliku a vyběhl z domu. Nadechoval jsem se kyslíku a začal hledat rodiče. Nikde jsem je nemohl najít. Jediný co jsem viděl, bylo plno hasičských vozů snažíc se uhasit dům, pár policejních a aut a záchranka. Šel jsem k záchrance. Došel jsem k ní a viděl jsem tam plno záchranářů pobíhajících kolem. Vypadalo to jako by někomu zachraňovali život. Pak jsem si všiml dvou lidí na zemi na nosítkách. Byl to muž a žena. Pak mi to došlo. Byl to John s mámou. Rozeběhnul jsem se k nim. Někdo mně ale táhnul do zadu. Byly to záchranáři něco mi říkali neposlouchal jsem je, ale pak jeden z nich řekl

„Je nám líto, bylo moc pozdě“ otočil jsem se na něj. Začali mi téct slzy. Řval jsem na ně

„Vy lžete! LŽETE! Nemohli umřít! Jen si vymýšlíte“ složil jsem se k zemi. Brečel jsem a pořád jsem řval na ty záchranáře, že mi lžou.

„Pane je nám líto. Dělali jsme, co jsme mohli. Upřímnou soustrast“ s těmito slovy odjely pryč. Podíval jsem se směrem k domu. Už ho uhasili. Vzal jsem svůj deník a šel zpět do domu. Ignoroval jsem každého. Křičeli na mě, ať tam nechodím, že je to moc nebezpečné ale kašlal jsem na ně. Vešel jsem dovnitř. Sedl si na podlahu a brečel jsem. Otevřel jsem deník a začal do něj psát :

„Byla chyba přestěhovat se sem. Kdyby se tak nestalo máma s Johnem by stále žili. Lidi vždy říkají, zapomeň na minulost mysli na přítomnost‘ ale máma byla jediný člověk, kterému jsem na 100% věřil. Teď už nikoho takového nemam“ slzy mi padaly a rozmáčely slova na papíře. Deník jsem zahodil někam pryč. Slyšel jsem blížící se kroky ke mně. Byly blíž a blíž. Ignoroval jsem je. Sedl si vedle mě a objal mně okolo ramen a utišoval mně. Podle hlasu bylo poznat, že je to Louis. Něco mi říkal, ale já ho neposlouchal. Byl jsem ve svých myšlenkách. Pomalu jsem si začal myslet, že tento dům přináší neštěstí. Ale taky mně napadla jedna myšlenka. Vrah. Podivín. Co když on může za hořící dům?. Co když ho zapálil schválně, aby zabil mámu a Johna? Měl jsem milion otázek, které potřebovaly odpověď.