Paranormal Activity (Larry Stylinson-FF)

Part 31

Přemýšlel jsem co udělat. Vzal jsem nakonec telefon a znova zavolal Louisovi. Doufal jsem, že to bude on. Odehrálo třetí zvonění a někdo to vzal.

„Harry? Co se děje?“ ozval se vyděšený hlas.

„Bojím se o tebe. Nemám přijet?“ zeptal jsem se ustrašeně.

„Ne, prosím nejezdi, já-já to zvládnu, věř mi“ řekl mi rozkazovacím hlasem.

„Ale-„

„Žádný ale, prostě tam zůstaň, miluju tě“ řekl a položil to. Chci mu pomoct, ale zároveň mu musím věřit. Vztah je přece o důvěře ne?

Klepal jsem se strachem. I když jsem v bezpečí on ne. Nevím, jestli zvládnu svůj první koncert. Bojím se, že to pokoním. Ale stres není důležitý. Musím se uklidnit, jinak to nedám.

Pokoj se pomalu začerňoval. Aby taky ne když je devět večer. Zítra musím zkoušet. Takže se musím vyspat. Vstal jsem z postele a vyřídil večerní hygienu. Sundal jsem si veškeré oblečení a vlezl pod peřinu do postele. Asi po hodině jsem konečně usnul.

Bezvládné tělo ležící na zemi. Je to Louis. Duch ho pokořil. Teď se vrhá ne mě a pokouší se mě zabít. Nevidím ho. Snažím se utéct, ale nevím kam. Brečím, ale stále utíkám nekonečnýma chodbami. Najednou zakopávám. Ležím. Cítím sílu, co mě táhne. Cítím ránu do hlavy.

„ÁÁÁ“ vykřikl jsem a sedl si. Rozhlídnul jsem se. Jsme ve svém hotelovém pokoji. Už zase se mi zdál ten sen. Lehnul jsem si zpátky a ruce si dal na oči. Ranní světlo mi pálilo oči. Vyhrabal jsem se z postele a šel rovnou do sprchy probudit se. Pak jsem si vydrhl zuby. Oblékl jsem si černé upnuté džíny s dírami na kolenou a k tomu červenou košili. Obmotal jsem si okolo hlavy šátek a vyrazil ven do O2 arény. Když jsem dorazil pár lidí už tam čekalo. Něco montovali a připravovalo na koncert, který proběhne už pozítří. Nějací chlápci mi dali do ruky mikrofon a poslali mě na podium. Mam si prý zkusit pár písniček ať se připravím na samotný vystoupení. Vyběhl jsem tedy na podium. Moje skupina už se rozehrávala. Zkusil jsem si asi kolem deseti písniček. Ale na konci když jsem chtěl odejít mě zastavil jeden z bubeníků, myslím, že se jmenuje Josh.

„Počkej Harry“ křikl za mnou. Zastavil jsem se a počkal na něj.

„Co se děje?“ řekl jsem unaveně.

„Já jen že jsi zněl, no jak bych to řekl, nejistě a vystrašeně, to se děsíš toho koncertu?“ zeptal se mě.

„Ne nejsem nervózní z toho koncertu. Jen, prostě, nech mě být“ odseknul jsem a šel pryč. Opravdu nemám náladu na to, probírat své problémy ohledně vraždícího ducha. Navíc mě dnešní zkouška docela unavila. Člověk by neřekl, jak je vyčerpávající zpívat.

Sednul jsem si k jednomu stolu nějaké restaurace. Přišla ke mně servírka a já si něco objednal. Nějaký drink. Pár lidí si mě vyfotografovalo a pár holek se mnou chtělo fotku. Vzal jsem si telefon a zkoušel opět volat Louisovi. Tentokrát to ale nikdo nezvedal. Položil jsem to, ale pak mi mobil začal zvonit, Louis.

„Ahoj Lou“ řekl jsem nadšeně do telefonu.

„Ahoj Harry, Louis tu není tady je El“ řekl ženský hlas do telefonu. Zaskočilo mě proč má Eleanor Louisův mobil.

„A proč to zvedáš ty? Kde jseš?“

„Jsem u vás doma. Čekám tu na Louise“ řekla. Na Louise?

„Proč na Louise?“

„Něco pro něj mám. Je to nějaká zpráva od Felta“ odpověděla. Moje zvědavost stoupala.

„Aha, a jak ses dostala dovnitř?“

„Dal jsi mi klíč.“ Tak na to jsem úplně zapomněl, já debil.

„Super, vyřiď Louisovi, že mi chybí“ řekl jsem už smutně.

„Neb-ÁÁÁ“ začala křičet do telefonu. Uslyšel jsem hroznou ránu. Telefon musel spadnout na zem.

„Eleanor? Co je co se děje?“ řval jsem do telefonu.

„Pomoooc“ křičela, ale bylo to vzdáleně. Pak jsem zaslechl ránu. A ticho.

„El?“ řekl jsem potichu se strachem. Nic se neozývalo. Bylo naprosté ticho. Duch si místo mě našel jinou kudrnatou hlavu.