Paranormal Activity (Larry Stylinson-FF)

Part 33

Promnul jsem si oči a vylezl z postele. Došel jsem do koupelny a podíval se do zrcadla. Leknul jsem se. Pod očima jsem měl pořádný kruhy. Rozhodně mi zítra musí zmizet, protože mám zítra tour. A vážně si nemyslím, že by chtěli ospalého Harryho. To fakt ne. Obličej jsem si opláchl studenou vodou a trochu si upravil vlasy. Oblíkl jsem si bílé kraťasy, k tomu žluté tenisky a na hlavu čelenku. Vyšel jsem ze dveří a zamířil si to do jídelny. Někteří po mě pokukovali a někteří si mě fotili. Ignoroval jsem to. Sednul jsem si k jednomu stolu a objednal si snídani. Dneska mam poslední pořádný odpočinkový den před tour. Asi celý den zůstanu hezky v posteli a trochu se ještě vyspím. Přinesli mi jídlo a já se do něj pustil. Měl jsem hrozný hlad. Ale rušili mě fanynky. Než jsem to dojedl, uběhla asi hodina.

Padl jsem do postele a znova usnul.

Probudil jsem se a venku už se stmívalo. Spal jsem asi osm hodin. Vzal jsem hotelový telefon a objednal si jídlo. Znova se mi do jídelny nechce. Zkontroloval jsem si mobil. Ani jedna zpráva od Louise. Škoda. Byla tam jen jedna od Felta a to ta ať zítra přijedu včas. Odepsal jsem mu, že to stihnu. Ale nejradši bych tam nejel. Děsím se, že to podělám. Ale těm holkám to nesmím udělat. Koupili si lístek tak jim tam něco zazpívám a pořádně. Někdo zaklepal na dveře. Otevřel jsem. Byla to hotelová služba s mou objednávkou. Usmál jsem se a dal mu peníze. Vozík s jídlem jsem si zavezl do pokoje k posteli. Pustil jsem televizi a sednul si na postel. Dávali nějaký zprávy ze světa. Nic zajímavého neříkali. Podíval jsem se na hodiny a bylo už devět večer. Vypnul jsem televizi a zase šel spát. Divím se, že ještě usnu. Prospal jsem celý den.

Tak jsem tady. Stojím na podium a zpívám písničky. Zatím jenom na zkoušku ale za chvíli to vypukne. Nervozita stoupá. Bude tu tolik lidí.

„Stačí“ zařval na mě Paul. Přestal jsem zpívat a slezl do zákulisí. Musím si ještě vyzkoušet takový „stoupátko“ na který vlezu pod podiem a pak mě to vymrští nahoru. Párkrát jsme to zkusili a pak jsem došel do zákulisí. Čekala tam na mě Lou aby mi udělala nějaký účes.

„5, 4, 3, 2, 1, běž“ řekl Paul. Sevřel jsem pevně mikrofon a vymrštili mě na podium. Vletěl jsem tam a okolo mě byla mlha. Aréna se celá rozkřičela a rozpištěla.

„Ahoj Londýne“ zařval jsem do mikrofonu. Pak začala hrát první skladba a já zpíval. Někteří fanoušci zpívali se mnou. Pak ale přišla ta nejhorší píseň pro mě. Napsal jsem jí o Louisovi. Úplně dokonale ho vystihuje. Držel jsem se, abych nebrečel. Ale moje emoce sílili z té písničky. Aréna utichla. Teď jsem zpíval jenom já sám. Dojalo mě to. Nějaká ta slza přeci jen ukápla. Ale zpíval jsem dál.

„Dobrý večer Londýne“ řekl jsem a zmizel. Zaběhl jsem do zákulisí. Tenhle večer byl pro mě těžký. Jak emočně tak psychicky. Poděkoval jsem všem pracovníkům a vydal se zpět do hotelu. Zítra jedu do Manchesteru. Podíval jsem se na telefon. Stále žádná sms od Louise. Posmutněl jsem. Píšu mu snad pořád ale on mi neodpovídá, trochu mě to děsí. Bohužel teď nemám čas to zkontrolovat a to mě mrzí.