Rozpolcený

III.

Otevřel jsem oči. Bylo mi nehorázně zle. Kolem mě bylo světlo. Pohled mi padl do zrcadla. Díval jsem se do svých očí. Zjistil jsem, že ležím v posteli. Hlavu jsem měl položenou na Jeanově klíně. Ten čuměl do mobilu, který měl v jedné ruce a druhou mě hladil ve vlasech a po tváři. Nenápadně jsem se štípl do ruky. No tak sen to asi nebude... ale co to má znamenat?! Displej jeho mobilu přestal svítit. Rychle jsem zavřel oči a předstíral, že spím. Cítil jsem jeho dech na tváři. Zvedl mou hlavu a celé mé tělo otočil tak, abych ležel na zádech. O co mu jde, kurva?
,,Erene... kdybys teď byl vzhůru, heh, asi bys mi nakopal prdel,'' zasmál se tiše. Co udělá? Co dělá teď? Co má tohle znamenat? A pak jsem je ucítil. Jeho rty. Na mých. Nebyl jsem schopný pohybu. Ničeho. Byla to jen malá bezcenná pusa. Pro mě. Ale Jean vypadal a choval se a mluvil úplně jinak než obvykle.
Než jsem to stačil postřehnout, opatrně položil mou hlavu na polštář a stoupl si. Matrace se znovu na chvilku prohnula a mně přiletěla další pusa na čelo s přáním na dobrou noc. Potom Jean zhasl a odešel. A já měl v sobě pořádnej bordel. Vždycky jsem chtěl, aby se o mně někdo takhle staral, ale přál jsem si, aby to byl můj milovaný heichou... ale toho už asi nikdy neuvidím. Nakonec ale všechny myšlenky zmizely a já mohl klidně spát.

,,Erene?'' zakřičel Jean, když vběhl do ložnice. Možná se mi to jen zdálo, ale slyšel jsem v jeho hlase obavy.
,,Koupelna,'' zachrčel jsem nepřirozeným hlasem. Ani jsem mu nestačil říct, aby sem nechodil, a už jsem zase plnil záchodovou mísu obsahem svého žaludku. V těchto chvílích jsem si vždycky říkal, že jsem toho tolik sežrat nemohl. Ucítil jsem Jeanovu ruku na mých zádech. Přesouvala se z místa na místo, jako by kreslila umělecké dílo. Vlastně to bylo příjemné... ne! Co to melu?! Odstrčil jsem ho od sebe. Takhle to být nemá!
,,Běž pryč,'' zachraptěl jsem. Viděl jsem jeho ublížený a smutný pohled. Odkdy se na mě takhle dívá?
Ještě dlouho jsem seděl na studených kachličkách, dokud jsem si nebyl jistý, že už zvracet nebudu. Při pohledu do zrcadla se mi znovu přitížilo. A co teprve ten dech? Fuj!
,,Můžu dál?'' zeptal se Jean váhavým hlasem. Jen jsem zamručel na souhlas. Otevřely se dveře. Jean držel v náručí kopeček oblečení. Pořád měl na tváři ten smutný výraz. Měl jsem nutkání ho rozveselit, ale nepodlehl jsem tomu.
,,Tohle oblečení si můžeš nechat. Kdyby ses chtěl osprchovat, ručníky jsou ve skříňce a tady... tady je úplně nový nepoužitý kartáček,'' domluvil, otočil se a zmizel jako pára nad hrncem. Když už mi to nabídl, proč odmítat? Tak jsem v koupelně strávil ještě další půl hodinu. I to oblečení, které mi Jean věnoval mi dokonale padlo.
Potom už jsem se vydal hledat cestu ven. Hodnou chvíli jsem prohledával každé dveře. Jean měl obrovský byt. Dokonce měl v podstatě dvě patra. Taky si slušně vydělává. Konečně jsem našel dveře, kterými jsem chtěl utéct.
,,Už odcházíš?'' ozval se za mnou hlas mého hostitele. Co teď? Co mu mám říct? Jako by vycítil mé pochyby dodal: ,,Myslel jsem, že se zdržíš ještě na snídani.''