Rozpolcený

XVIII.

Pomalu jsem od sebe rozlepil víčka. Všechno mě bolelo. A nebyl jsem jediný. Z vedlejší postele se ozývalo kňourání a vzlyky. Pootočil jsem hlavu. Marco si kousal skoro do krve ret, z očí mu tekly slzy a nehty zarýval do Jeanovy ruky.
,,Marcova kůže je zatím ještě moc citlivá a podle mě to bolí, jako by měl celé tělo popálené.''
Šlehnul jsem po Marcovi soucitným pohledem. Na chvíli jsem se setkal očima s Jeanem. Jako by jsme byli domluvení, oba jsme ve stejnou chvíli kývli a pak se odvrátili. Jean zase věnoval veškerou svou pozornost Marcovi a já se otočil na Hanji.
,,Kdy můžu odejít?'' zeptám se jí. Ona jen s chápavým úsměvem zakroutí hlavou: ,,Dej svému tělu trochu času, aby se zregenerovalo.''

...

Po několika dnech nicnedělání jsem konečně stanul před Leviho čajovnou. Zvenku to vypadalo hezky, ale uvnitř to bylo doslova nádherný. Celé místo působilo útulně a bezpečně jako... jako domov. Můj domov. A mně už tady scházelo jediné - Levi.
,,Už máme zavřeno,'' ozval se z vedlejší místnosti známý ženský hlas.
,,Erene?! Jsi to vážně ty? Tolik ses změnil,'' vykřikla radostně Petra, když mě spatřila.

Bylo zvláštní se s ní takhle bavit. Byla milá, to ano, ale pořád mi vrtalo hlavou, proč je tady? Má něco s Levim? Vím, že do něj byla zamilovaná, ale... Levi o ni přece neměl zájem.
Uběhla hodina a ona mi zrovna vyprávěla o tom, jak ji našla Hanji. Už jsem dál nemohl čekat. Potřeboval jsem vědět: ,,Kde je Levi?'' Petra se odmlčela a podívala se na hodiny.
,,Měl by přijít asi za půl nebo čtvrt hodinu. Říkal, že se vrátí kolem osmé,'' odpoví mi s úsměvem. Jen nepřítomně přikývnu. Co tady budu dělat? Jestli je s Petrou, je zbytečné se doprošovat.
,,Asi bych měl jít,'' zamumlám se svěšenou hlavou.
,,Oh, ty na něj nepočkáš? Už to bude jen chvilka,'' přemlouvá mě Petra.
,,Je mi líto, musím si ještě něco zařídit a takhle bych to nestihl, ale rád jsem tě zase viděl,'' zalžu a co nejrychleji se snažím vypadnout. Mohl se každou chvíli vrátit. Nesnesl bych, kdyby se Levi vrátil a třeba Petru jen objal nebo dokonce políbil... ne tohle vidět nechci.
Zarazil jsem se přede dveřmi. Chtěl jsem mu to přece říct. I kdyby mě měl nenávidět! A co že si někoho našel. Já mu to prostě říct chci! Musí to vědět. Potřebuju, aby to věděl.
,,Erene? Děje se něco?'' Petra se na mě dívá se strachem v očích. Asi jsem stál u dveří moc dlouho.
,,Mohl bych dostat jen trochu vody?'' řeknu první věc, co mě napadne. Petra mi tedy jde napustit vodu a já bojuju s nutkáním vyskočit otevřeným oknem ven a zdrhat.
Zakroutím hlavou a rozejdu se směrem k Petře. Udělám to. Jen ať přijde. Počkám si na něj.
...ale možná radši...
Proboha je možný, abych v sobě měl někoho dalšího, že se sebou tak bojuju?! Už mi z toho začíná hrabat. Naliju do sebe všechnu vodu a snažím se zklidnit své myšlenky. A pak se otevřou dveře...

,,Co tady chceš, spratku?!''