Rozpolcený

XV.

Už byla tma, když jsem se vracel k domu. Ve zkratce – nevymyslel jsem nic a navíc je mi taková zima, že se za chvíli rozsypu na střepy. Na chvíli se zastavím přede dveřmi a váhám. Ta zima vlastně není tak špatná…
Dveře se otevřou a v nich stojí Jean s ustaraným výrazem. Otevře pusu, aby něco řekl, ale já jen zakroutím hlavou na znamení, že nic nechci slyšet. Ustoupí ze dveří, abych mohl vejít. Sundám si bundu a boty a zamířím do kuchyně, mám hlad. Jean je mi v patách. Prudce se k němu otočím a vrhnu na něj podrážděný pohled. Nepotřebuju, aby mi stál za zadkem. Z ledničky vyndám vajíčka, abych si udělal omeletu. Nešikovně rozbiju první a do misky mi sklouzne hned asi pět skořápek. No je tohle možný?! S naštvaným vrčením se je snažím vytáhnout ven, ale nejde mi to, a tak vztekle třísknu rukama o linku. Najednou mi na ramenou přistane mikina a někdo mě popostrčí od linky - Jean.
„Udělám to,“ řekne nesmlouvavě. Úlevně se posadím ke stolu a pozoruju ho. Fungovalo by nám to? Vím, že to, co k němu cítím, nejsou mé city, ale nedokážu se této myšlence ubránit. Poraženecky sklopím hlavu, když si uvědomím, že si s Jeanem rozhodně rozumím víc, než s Levim. Proč jsem se vlastně do Leviho zamiloval? Opravdu ho miluju, nebo si to jen nalhávám? Možná se mi prostě jen líbí, to je vše…
„Jez, ať to nemáš studený,“ přikáže mi Jean. Mezitím co jsem se topil ve svých myšlenkách udělal večeři nejen pro mě, ale i pro sebe a teď seděl naproti mně a váhavě mě pozoroval. Přikývl jsem a začal jíst. Jean se spokojeně usmál a napodobil mě. Když jsem dojedl, zvedl jsem se a začal umývat nádobí - zvyk ještě z legie. Jean mi beze slova vzal talíř z ruky a začal utírat. Ani jeden z nás nic neřekl, ale jeho přítomnost mě jakýmsi způsobem uklidňovala. K mému zděšení jsem si stoupl proti němu a hlavu položil na jeho rameno. Překvapilo ho to, ztuhl. Ale já jsem to teď potřeboval, potřeboval jsem někoho, komu můžu věřit a opřít se o něj. A Jean tady byl, narozdíl od Leviho. Jeho ruka se mi zapletla do vlasů. Bylo to tak uklidňující a... přirozené...
,,Erene... tmavnou ti vlasy," řekl Jean nevěřícně a odtáhl se ode mě. Trochu mě z toho píchlo u srdce, hrubě jsem ho chytil za ruce a přitáhl ho k sobě. Snažil se osvobodit z mého sevření, ale já mu to nemohl dovolit. Stáli jsme tak několik minut. A pak... jsem se k němu přiblížil a spojil naše rty. V tu chvíli mi to přišlo správné. Jean neprotestoval, zapojil se do polibku a rukama mi vjel do vlasů. Ještě víc jsem ho k sobě přitiskl.
Začal jsem pochybovat. Dělám správnou věc? Jean zřejmě vycítil, že váhám, a tak převzal vedení. Přitlačil mě na linku a následně mě na ni posadil. Objal jsem ho nohama kolem pasu. Docházel mi dech, musel jsem se od něj odtrhnout. Zalapal jsem po dechu. Jean se mi přisál na krk.
Cukl jsem sebou, když se místností rozezněl zvuk tříštícího skla. Oba jsme se otočili k původci toho zvuku.

Levi...