Rozpolcený

XI.

,,Kde mám mobil?'' vyhrknu a začnu si prohledávat kapsy. Nemám ho! Naštvaně se podívám na Jeana a trochu našpulím rty.
,,Kawaii,'' vyklouzne Jeanovi a začne se červenat. Já taky, ale vzteky. Vytočeně si obuju boty, co leží vedle postele, a zamířím pryč z bytu. Ještě než se za mnou zaklapnou dveře, otočím se na patě a znovu vklouznu do bytu. Málem se srazím s Jeanem. Obejdu ho a bez ptaní si půjčím jeho mobil. Zavolám Hanji a poprosím ji o schůzku na mostě za dvacet minut. Až teprve poté opravdu opouštím byt. Bohužel s Jeanem za prdelí. Ani mě to nepřekvapuje.

,,Tady je!'' vykřiknu s úlevou, když ho zvednu ze země. Asi mi vypadl, když jsem zakopl a spadl. To jenom potvrzovalo to, že to byla skutečnost. Ale jak jsem se potom dostal k Jeanovi? Nedává to smysl. Možná jsem měl halucinace?
,,Erene!'' zakřičí na mě Hanji. Nasadím úsměv a otočím se na ni. Během vteřiny můj úsměv ztuhne a krve by se ve mně nedořezala ani sama vědátorka. Nevěřícně jsem koukal Hanji za rameno.
,,Co to má znamenat?!'' vykřiknu a udělám několik kroků zpět. Nevěřícně kulím oči a tlamu mám doširoka otevřenou. Ruce mám na úrovni prsou v obranném gestu, jako by se tak měl kolem mě vytvořit štít. Najednou bylo mé sebevědomí i touha zjistit, co se se mnou děje, pryč. Udělal jsem ještě pár kroků.
,,Erene, klid,'' zasmála se Hanji, ale v očích byly vidět obavy. Už jsem to nemohl déle vydržet! Udělal jsem čelem vzad a dal se na útěk. Nejdřív... Ne! Nebudu si furt opakovat, co všechno se v mým životě posralo! Mám toho plný zuby! Chci začít znova. Nový začátek. To je to, co mi teď pomůže. Prostě musím pryč, ode všech. Postupně míhající stromy nahradily domy a vysoké budovy. Štěstí bylo dnes nejspíše na mé straně, protože jakmile jsem zastavil u zastávky, přijel autobus. Všechno jsem dělal mechanicky. Po půl hodině jsem přesedl do druhého autobusu a nakonec jsem jel ještě hodinu vlakem. Většinu cesty jsem strávil vzpomínáním na doby, kdy jsme se mohly na takovou vzdálenost přemisťovat jen s koňmi. Čím víc jsem se blížil k cíli, tím více jsem vzpomínal. A uvědomil jsem si, že mi ty časy chybí. Měl jsem pocit, jako by se to stalo už tak dávno. Jako by to celé byl jen sen. Nebo jako by to prožil někdo úplně jiný než já.

Vlak zastavil a já se konečně zvedl z nepohodlné sedačky. Seděl jsem tam tak dlouho, že jsem byl celý ztuhlý a bolelo mě za krkem. Nemotorně jsem se držel na nohách, které by nejradši nic nedělaly. Ven se spolu se mnou hrnulo plno lidí. Nenáviděl jsem to, jak se na sebe všichni mačkají. Bylo mi z toho zle. Ten nepříjemný pocit v žaludku zmizel teprve ve chvíli, kdy se nádraží vyprázdnilo.
,,Věděl jsem, že sem přijedeš,'' ozval se za mnou známý hlas. Hlas člověka, který dnes stál na mostě s Hanji. Člověk, kterého jsem tolik toužil vidět, ale zároveň se té chvíle bál. A ta chvíle nastala právě teď...