Rozpolcený

VII.

Rozlepil jsem víčka od sebe. Ležel jsem na Arminově pohovce.

,,Konečně jsi vzhůru," vypískl Armin úlevně a položil mi na čelo studený obklad. Přidržel jsem si ho, aby mi nespadl a pomalu se posadil.

,,Bolí tě záda? To je z té pohovky," poznamenal nespokojeně Armin. Jen jsem zakroutil očima.

,,Leží se mi na ní dobře. Navíc kde jinde bych měl spát?" zamumlal jsem a zívl.

,,Odnesl bych tě do postele, ale neunesu tě, nejsem jako Jean," poznamenal s ďábelským úsměvem Armin. Zamračil jsem se a naštvaně po něm hodil obklad, který mi dal. Oba jsme se začali smát. Pak ale Armin zvážněl.

,,Volal jsem Hanji kvůli tomu, co se stalo včera večer. Dneska za ní půjdeme. Odpoledne. Dobře?" zeptal se opatrně, jako když se snažíte přemluvit malé dítě, aby šlo k zubaři. Jen jsem přikývl. Armin se usmál a spokojen s vývojem věcí šel chystat oběd pro nás dva. Nebylo to nic speciálního a já si chtě nechtě musel vzpomenout na Jeanovu snídani.

,,Ráda tě zase vidím, titánku!" zakřičela na celou místnost Hanji. Armin zůstal venku v čekárně. Ani jsem se nenadál a už mi Hanji dělala plno zbytečných testů. Byly naprosto k ničemu, protože neukázaly nic podivného.

,,Přemýšlela jsem, že by to mohla být psychická porucha," nadhodila Hanji s vážnou tváří. Tohle se mi nelíbilo. Nasucho jsem polkl a čekal, co z ní vyleze dál.

,,Ale stoprocentně jistá si tím nejsem. Takhle se mi zdáš v pořádku. Potřebovala bych udělat pár testů, když budeš v přítomnosti těch dvou. Takže kdo to je?" zvedla ke mně tázavý pohled. Rychle jsem se podíval jinam. Přece jí to nemůžu říct!

,,Erene, tohle je vážné. Kdo je ten, ke kterému ty nic necítíš a nejsi s ním sám sebou?" začala naléhat. Co budu dělat? Nic moc mi nezbývá.

,,Jean," zamumlám tiše a přeju si, abych se propadl do země. Hanji jen přikývla a něco si napsala.

,,A ten, kterého miluješ, je...?" odmlčela se Hanji a posunula si brýle o kousek výš.

,,To je jedno, stejně ho už nikdy neuvidím," zašeptám plačtivě a sklopím hlavu.

,,Je to Levi?" zeptá se s malým úsměvem. Znovu sklopím svůj pohled a dívám se na své dlaně. Poslední dobou na něj musím myslet až moc. Bolí mě každá myšlenka na něj, každá vzpomínka. Pokaždé, když slyším jeho jméno, jako kdybych dostal facku. Facku, která mě má vrátit do reality.

,,Dobře. Prozatím si vem toto, bude to měřit všechny potřebné hodnoty. Chovej se jako by se nic nedělo," usmála se a podala mi něco jako náramek. Připnul jsem si ho kolem dlaně, rozloučil se s Hanji a šel zpět k Arminovi.

,,Tak co?" zeptal se zvědavě Armin a v očích mu hořel plamen nedočkavosti. Tak jsem mu po cestě přetlumočil všechno, co mi řekla Hanji. Poté jsme šli ještě chvíli v tichosti, než jsme se zastavili před menší budovou, na které byl velký nápis Cukrárna/pekárna. Vůbec se mi tam nechtělo, protože tam bude jak Mikasa s Reinerem, tak i Jean. Stejně jsem ale následoval Armina dovnitř. Měl jsem pravdu, už tady všichni byli. Armin se ihned s přehledem dostal do obrazu a se všemi bez problémů konverzoval. Já si jen unaveně sedl do nejzapadlejšího rohu, kde byl jen malý stolek a dvě židle. Obvykle tady nikdo neseděl. Nevydržel jsem hledět do blba dlouho, a proto jsem si vytáhl mobil a pročítal si poznámky, abych byl na další test alespoň trochu připravený. Poslední dobou jsem na školu kašlal, už jen kvůli tomu, že mu bylo zle. Ale jestli se tam chci udržet, musím tvrdě dřít. Hodně lidí se mi vysmívalo, když jsem si vybral konzervatoř, ale já hudbu miluju. Zbožňoval jsem ji od doby, co mi maminka zpívala. To díky ní mám k hudbě takovej vztah.