Rozpolcený

XVII.

,,Hanji!'' vykřikl jsem a rozrazil dveře. Po pro mě nekonečné cestě jsem stál na prahu její 'ordinace' a blbě čuměl na Hanji sedící na Erwinově klíně. Párkrát jsem rozpačitě zamrkal, než jsem se otočil a s nesmělým 'Pardon' vyšel ven. Dveře se za mnou zaklaply. Protřel jsem si unaveně oči.
,,Děje se něco, Erene?'' pronesla za mými zády Hanji. Stála mezi dveřmi s ustaraným výrazem a Erwin stál za ní.  Z jeho obličeje se nedalo nic vyčíst.
,,Asi jsem přišel na to, kdo je má druhá půlka a chtěl jsem vás poprosit, jestli byste ho ze mě nedostali ven. Je to opravdu naléhavé,'' řekl jsem s naprostým klidem. I sám sebe jsem překvapil. Hanji se zatvářila jako malé dítě, co dostalo to, co chtělo, a prosebně se podívala na Erwina. Ten se zamračil: ,,Může to být nebezpečné. Nikdy jsme mrtvého z člověka netahali,'' upozorní mě.
,,Risknu to,'' syknu odhodlaně. Je rozhodnuto. Získám Leviho zpět!
,,Než to všechno nachystám, zabere to tak dvě hodiny. Nechceš si jít něco zařídit?'' navrhne mi Hanji, jako by mi četla myšlenky. Přikývnu a sprintem vyběhnu do rušných ulic města.
Cesta k Jeanovi by mi normálně trvala půl hodiny, ale tentokrát mi to zabere jen polovinu času. Bez zbytečného váhání zaklepu. Když nikdo neotevírá, zabuším silněji a hlasitěji. Konečně ke mně klíčovou dírkou pronikne světlo. Dveře mi otevře napůl rozespalý a napůl podrážděný Jean. Mrzutost zmizí ve chvíli, kdy si uvědomí, že před ním stojím já. Zatváří se překvapeně, ale já nemám na jeho vyjevenost čas.
,,Musíme si promluvit,'' řeknu rozhodně a bez jeho pozvání se mu vecpu do bytu. Netváří se, že by mu to nějak vadilo. Posadím se na gauč a čekám, až se posadí do křesla naproti mně. Zhluboka se nadechnu a vyklopím mu celou pravdu. O mrtvém, který sídlí v mém těle a jsou to jeho city, které mě táhnou k Jeanovi, a ne moje. O mých skutečných citech k Levimu. O tom, že mě mrzí, jak jsem ho obelhával a dával mu falešné naděje. A o tom, že za hodinu podstoupím cosi, co mě nejen od onoho mrtvého, ale i od Jeana oddělí nadobro.
,,Chápu, že mě budeš nenávidět víc než doteď, ale prosím.. opravdu moc prosím, dej Marcovi šanci, moc mu na tobě záleží,'' zakončil jsem svůj dlouhý monolog prosbou. Hledal jsem v jeho očích odpovědi nebo i nenávist. Nic.
,,Tušil jsem, že to... nevěděl, ale tušil. Vlastně to s Marcem dává smysl,'' pousmál se a pokračoval: ,,Co budeš dělat? Pojedeš za Levim? Myslím, že to, co se stalo, mu dost ublížilo.''
,,Pokusím se mu to vysvětlit a pak... kdo ví,'' zavřu oči a zamyslím se.
,,Nebaví mě naše spory a myslím, že bychom spolu vlastně mohli vycházet. Mohli bychom být přátelé,'' navrhl Jean a já nevěřil vlastním uším. Proč jsme se takhle nemohli bavit už dřív? Možná jsme si museli projít tímhle vším, abychom vytáhli bílý vlajky na znamení příměří.
,,Radši bychom už měli jít,'' začne se Jean oblékat.
,,Kam?''
,,Nenechám tě jít samotnýho. A taky se musím postarat o Marca,'' zasměje se Jean, jako by to byla samozřejmost.
,,Díky, Jeane.''