Rozpolcený

X.

Už byl jen kousek ode mě. Ale já se nehodlal vzdát. S menšími obtížemi jsem se vyhrabal na nohy a kulhavě pokračoval v cestě. Neznámý mě chytil za rameno, ale já sebou trhl a pokusil se ho odstrčit. Podařilo se mi získat odstup a znovu jsem se nemotorně rozběhl.
,,Co si myslíš, že děláš, spratku?!'' ozval se za mnou až moc známý hlas. Vyschlo mi v hrdle, takže jsem nemohl ani nic říct. Pomalu jsem se ještě za pohybu otočil k místu, odkud hlas vycházel. Bál jsem se tam podívat, protože by to mohl být jen další výplod mé fantazie. Ovšem kvůli tmě jsem nic neviděl.
,,Zas-."

Otevřel jsem oči. Kolem mě byla tma. Stoprocentně jsem ležel v měkoučké postýlce. Nechtělo se mi vylízat z teplé deky, ale chtěl jsem zjistit, kde vlastně jsem. Podařilo se mi nahmatat na nočním stolku nějakou lampičku. Rozsvítila se.
,,No to snad ne!" vykřikl jsem, když jsem zjistil, v čí posteli to ZASE ležím. Zaslechl jsem ránu a následné rychlé kroky. Bez přemýšlení jsem zhasl. Ve stejnou chvíli se otevřely dveře ložnice.
,,Erene? Co se děje? Jsi v pořádku?" ozval se vyděšeně Jean a začal hledat vypínač, aby rozsvítil.
,,Co tady dělám?" zeptal jsem se poněkud netrpělivě.
,,Snad si nemyslíš, že bych tě nechal spát přede dveřmi?" zhrozil se Jean.
,,Před jakýma dveřma, kurva?!" prsknul jsem na něj naštvaně, až o krok ustoupil.
,,Když jsem přišel domů, seděl jsi opřený o moje dveře a spal jsi. Myslel jsem.. já.. jenom jsem...," soukal ze sebe nervózně. To je blbost! Jak bych se dostal až k jeho dveřím.?Byl jsem přece v lese. A byl tam Levi! Při té myšlence se mi chtělo brečet i smát zároveň. Smál bych se, protože jsem zase slyšel jeho hlas, ale nejradši bych se utápěl v slzách, protože to byl nejspíš jen další sen. Už mi tohle všechno začíná lézt na mozek. S takovou budu dřív nebo později vetší magor, než Hanji. 
Zamžoural jsem, když se v místnosti najednou objevilo až moc světla. Jean rozsvítil. Očima jsem si ho prohlédl. I přes ztížené podmínky jsem si mohl všimnout modřiny pod pravým okem a menší ranky, která zdobila jeho spodní ret. 
,,Mrzí mě to," zašeptal jsem sotva slyšitelně. Jean to i přes to, jak jsem mumlal, slyšel a usmál se. Pomalu přešel k posteli a pečlivě zvážil každý krok, jako by se bál, že mě vystraší a já vyskočím oknem. Potom si jako blesk sedl vedle mě na postel a objal mě. V první chvíli jsem se chtěl chytit i tohoto posledního stébla, které mi podával, abych nezůstal sám... ale potom jsem si vzpomněl na Leviho. Co když to nebyl sen? Co když... Kdy už přestanu být takhle naivní? Jsem beznadějný případ. Nakonec jsem proto jen nehybně seděl a koukal do prázdna. A pak mě napadla naprosto šílená myšlenka - zdá se mi to, nebo... moje levý oko přesedlalo ze zelený barvy na hnědou? Párkrát jsem naklonil hlavu doleva a doprava, protože mě napadlo, že za to může světlo. Ale ani to nepomohlo. Jemně jsem ze sebe sundal Jeanovy ruce a přiblížil se k zrcadlu. Vyjeveně jsem na sebe koukal. Opravdu... se mi změnila barva očí? Vlastně oka. Několikrát za sebou jsem zamrkal a zase se mu vrátila původní barva. Co to má sakra znamenat?