Rozpolcený

XX.

Běžel jsem za ním. Pomalu mi docházel dech, ale věděl jsem, že nesmím zpomalit. Hrudník jsem měl v jednom ohni. Čekal jsem, kdy mě nohy zradí a já se rozplácnu na lesní cestičce. Levimu zřejmě neuniklo, že běžím za ním, a tak seběhl z cesty a začal šplhat do kopce. Snažil jsem se s ním držet krok, ale každou chvíli mi podklouzla noha, čímž Levi získával větší a větší náskok. Konečně jsem se dostal na rovinku. Všechny své zbývající síly jsem vložil do tohoto. Musel jsem ho dohnat teď, nebo se mi ztratí. Už jsem byl u něj. Natáhl jsem po něm ruku. Najednou zakopl a padal k zemi. Věděl jsem, že už nic nestihnu udělat, následoval jsem ho dolů. Využil jsem chvilky, kdy nabíral dech, otočil jsem to tak, aby ležel na zádech a obkročmo jsem si na něj sedl, aby mi už nemohl utéct. Sotva jsem popadal dech, ale zabránit mu v útěku bylo mou prioritou. Levi si rukama zakryl obličej. Chtěl jsem je dát pryč, ale zároveň jsem se bál pohledu na bolest v jeho očích.

Když jsem se konečně uklidnil, vsunul jsem mu jednu ruku pod hlavu a druhou pod ramena. Trochu jsem ho nadzvedl a přitiskl k sobě. Zlehka jsem ho políbil do vlasů. Držel jsem ho tak do chvíle, než začal klidně oddechovat. Trochu jsem ho od sebe odtáhl, abych se ujistil, že... opravdu usnul. Vzal jsem ho do náruče a sedl si s ním pod blízký strom, abych se mohl opřít. Věděl jsem, jak to má Levi se spánkem, a předpokládal jsem, že se brzy zase vzbudí.

...

,,O co ti vlastně jde?'' prolomil ticho Leviho nakřáplý hlas, když se protáhl a promnul si oči. Byl roztomilý.
,,Je to složité, ale...,'' začal jsem a chtěl jsem mu říct úplně všechno, ale přerušil mě: ,,Nemám náladu poslouchat nějaký tvoje pohádky. Zkrať to,'' přikázal. Zasmál jsem se.
,,Jde mi o tebe,'' řekl jsem nejkratší možnou verzi sestávající z jediné věty.
,,Přestaň mi lhát,'' zavrčel.
,,Nelžu,'' uchechtnu se. Levi se trochu otřese. Nejspíš zimou, a proto si rozepnu bundu, přitisknu si ho na hruď a v bundě schovám nás oba. Možná mi pak bude velká, ale vážně mě to v tu chvíli netrápilo. Hlavní bylo, že byl u mě.
,,A co Jean?'' nadhodí Levi. Snaží se mě zviklat?
,,Co s ním, nezajímá mě. Co Petra?'' rýpnu do něj, ale zároveň se bojím odpovědi.
,,Nic s ní nemám, pitomče. Není ty, bohužel...'' zamumlal a mně se ulevilo.
,,Žárlíš snad?'' zeptal se a zvedl ke mně hlavu.
,,Já? Žárlit? Ale notak. To ne. Ne. Ne. Ne,'' umanutě jsem kroutil hlavou. Na Leviho tváři se mihlo zklamání. Ukazováčkem jsem mu zvedl bradu: ,,To je slabý slovo. Myslel jsem, že budu vraždit.''
Levi se usmál. Naklonil jsem se k němu a konečně znovu ochutnal jeho rty.

Taak a jsme u konce. Doufám, že jste si povídku alespoň trochu užili, a mooooc se omlouvám za tu hrozně dlooouhou pauzu...