Rozpolcený

XVI.

Seskočil jsem z linky a udělal krok k Levimu. Nejdřív se tvářil vyjeveně, ale teď mu přes tvář přeběhla zlost. Nasupeně se rozešel směrem k nám. Jean se přede mě ochranitelsky postaví a díky své výšce na Leviho nadřazeně shlíží. Levi se nenechá zastrašit. Dlouhou dobu se jen perou pohledy a já čekám, kdy se na sebe vrhnou. Jean o krok ustoupí, chytí mě za ruku a vítězně pozvedne bradu. Levi na mě vrhne bolestný pohled, sklopí zrak na naše spojené ruce, otočí se a odejde. Chci jít za ním, ale vím, že by to nemělo smysl.
Během chvilky se do kuchyně seběhnou Hanji, Armin a Mikasa, nejspíš zaslechli, jak Levi upustil sklenice.
,,Co se stalo?'' vypadlo z Mikasy a pozorně si mě prohlížela. Připomnělo mi to dobu, kdy se chovala jako starostlivá máma. Hanji během pár sekund překonala vzdálenost mezi námi a posvítila mi do očí.
,,Hm.. pořád je znát odstín hnědé,'' zamumlala si spíš pro sebe. Potom se na chvíli zarazila a zeptala se: ,,Vždycky jsi měl pihy, Erene?'' Zakroutím hlavou a o krok ustoupím. Beze slova zamířím do svého pokoje, chci spát.

...

Tu noc se Levi sbalil a odjel. Armin hned ráno udělal to samé, protože musel do školy. Po obědě si Reiner přijel pro Mikasu a Hanji trvala na tom, aby s sebou odvezli i Jeana. Zůstal jsem sám s Hanji a modlil se, abych se jednoho dne neprobudil na jejím pitevním stole. Udělala mi pár testů a často se mě ptala na Jeana a Leviho. Ze začátku jsem to snášel, ale po pár dnech mě to vytáčelo. Začal jsem stávkovat, nebavil jsem se s ní, vyhýbal se jí. Byl jsem moc rád, když ona sama musela pracovně na pár dní odjet.

...

Lil jsem do sebe jednu skleničku za druhou. Bylo něco kolem jedný ráno a já jsem nemohl spát. Našel jsem slušnou zásobu chlastu a rozhodl se alespoň pro jednu noc se pořádně umrtvit. Už jsem šílel ze všech těch otázek a vlezlých myšlenek. Pořád jsem nemohl přijít na to, koho skutečně miluju. S každým dalším lokem se mi před očima formovala Leviho tvář. A pak jako rána z čistého nebe mi to došlo. Vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsem se do Leviho zamiloval.
Bylo to krátce po soudu, po mém nástupu do legie. Trávil jsem s Levim tolik času, vzhlížel jsem k němu a obdivoval ho. Když zemřel jeho tým, byli jsme spolu nějaký čas sami, měli jsme jen jeden druhého. Dolehlo to na mě, a proto jsem se hrozně ztřískal. Levi mě našel v příšerným stavu, ale místo toho, aby po mně řval, položil si mou hlavu na klín a cuchal mi vlasy. Mluvili jsme spolu celou noc, vyklopil jsem mu, jak hrozně se cítím a nedokážu přijít o další přátele. I on mi toho tehdy mnoho řekl a já mu byl najednou tak blízko... propadl jsem mu.
Stačilo tak málo, abych se do něj zamiloval? Opravdu stačí jen to, aby mi ten člověk byl po boku a chápal mě? To by se Jean rovnou mohl zamilovat do...