Rozpolcený

IX.

Zase jsem stál na tom mostě, opíral se o zábradlí a čuměl po okolí. Bylo fajn prostě jen dýchat, užívat si klid a nemyslet na problémy. Tenhle stav mi ale nevydržel dlouho. Po chvíli jsem zase cítil výčitky svědomí. Odešel jsem beze slova a navíc se Jeanovi ani neomluvil. Frustrovaně jsem si rukama vjel do vlasů a zatahal za ně. Plně jsem si uvědomoval, co jsem provedl. Jean mě teď musí nenávidět. Ani nevím, jak na tom je. Možná to byl jediný člověk, kterému na mně skutečně záleží. Možná by mezi námi i něco bylo, kdybych to teď neposral. Možná... Možná jsem neměl Levimu dávat přednost před Jeanem. Kdybych se tak zarytě nedržel své první lásky, nemusel jsem teď být sám. Mohl jsem být s Jeanem. Mohl.. ale nejsem. Je pozdě na to, abych něco změnil. Musím se s tím prostě smířit.
Se skloněnou hlavou jsem zamířil na úzkou lesní cestičku. Nikdy jsem po ní nešel, ale právě teď jsem neměl kam jinam jít. Stmívalo se, tak jsem si na cestu svítil mobilem. K mé smůle se ovšem během několika minut rozhodla baterka jít do prdele, takže jsem šel poslepu. Každej pátej krok byl doprovázený nadávkou.
Jakmile jsem vyplýtval všechny sprostý slova, vzdal jsem snahu o to jít rovně a radši si sedl zády k vysokému stromu. Očima jsem zabloudil k obloze. Při pohledu na tu nádhernou záplavu hvězd se mi zatajil dech. Jedna byla krásnější než druhá a já si nemohl vybrat, která je nejkrásnější. Zhluboka jsem se nadechl, ale s výdechem jsem počkal.
Doslova jsem zkameněl na místě. Ani jsem nemrknul. Ostražitě jsem sledoval cestičku, po které jsem přišel. Když se ani po několika nekonečných minutách nic nestalo, uklidnil jsem se. I přes to, že jsem byl v klidu, moje srdce bilo, jakoby chtělo utlouct všechny ostatní orgány. Že by šestej smysl? Asi už vážně přicházím o rozum. Svoji myšlenku jsem potvrdil, když mě napadlo zavolat Jeanovi. Zatřepal jsem hlavou, aby mi to neotravovalo v hlavě. Naštěstí byl můj mobil nepoužitelný. Zavřel jsem oči a zaposlouchal se do ticha. Přál jsem si alespoň malou chvíli zapomenout na všechno a na všechny. Už jsem na to nechtěl myslet.
S hrůzou jsem začal zjišťovat, že se moje přání rychle plní. Během několika sekund totiž mou mysl plně zachvátila panika a strach, když jsem zaslechl kroky. Přicházely z opačného směru, než ze kterého jsem přišel. Byly celkem blízko. Opatrně jsem se schoval za strom a doufal, že ta temná postava nemá nadpřirozeně vyvinuté smysly. Osoba se zastavila přesně na místě, kde jsem předtím seděl. Nehýbal se. Ani já. Tedy alespoň do chvíle, kdy za mnou něco zavrčelo. Stín udělal rychlý krok ke mně. Na nic jsem nečekal. Zhluboka jsem se nadechl a největší rychlostí se vyřítil jedinou únikovou cestou. Zamířil jsem zpátky k mostu.
Ani jsem si neuvědomil, jak daleko jsem zašel. Možná to ale bylo způsobeno tím, že jsem cestičku ztratil z dohledu. Nejvíc mě ale děsilo to, že osoba za mnou pomalu ukrajovala z mého náskoku. Zatímco já jsem zakopl o všechno, o co jsem mohl, on překážky míjel bez zbytečného zdržování. A pak jsem zakopl a dopadl na tvrdou zem...