Rozpolcený

VIII.

,,Erene, musíme si promluvit," přeruší mě něčí hlas. Konkrétněji Reinerův.

,,Učím se," zamumlám nezaujatě. Už se s ním nehodlám hádat. A taky na sebe nechci přitahovat nechtěnou pozornost. K mému štěstí si mě Jean ještě nevšiml a já tuhle šanci nehodlal jen tak zahodit. Navíc už teď ve mně všichni vidí jen potížistu. Nechci, abych jim zase zkazil náladu.

,,Už mě nebaví dívat se na Mikasu, jak se kvůli tobě trápí. Mohl by ses začít chovat dospěle, zodpovědně," řekne rázně a zkříží si ruce na hrudi. On mě chce fakt vytočit? Chce mě nasrat?! Už toho mám dost. Snažil jsem se držet zpátky, ale asi to nepůjde. Zvedl jsem se ze židle a zadním vchodem jsem vyšel z budovy. Reiner mě následoval a pořád něco mlel. Jakmile jsme se dostali z doslechu, jeho klidný tón se změnil na křik. Přísahal bych, že se mi úplně zatemnilo před očima. Prostě jsem se po něm ohnal a mlátil ho hlava nehlava. Bylo mi jedno, že mu můžu něco udělat, že ho můžu vážně zranit. V tu chvíli jsem vůbec necítil bolest, když Reiner začal na oplátku mlátit a kopat do mě. Jako by mi to tělo vůbec nepatřilo. Ani jsem si neuvědomil, že mezi mě a Reinera někdo vběhl. Vztek mě plně ovládl a já rozdával jednu ránu za druhou. Ani křik mě nezastavil. Přestal jsem teprve ve chvíli, kdy mě někdo popadl a doslova odhodil o několik metrů dál. Teprve tehdy jsem se podíval na to, co jsem provedl. Mikasa se slzami v očích objímala Reinera, který vypadal, že mu nic moc není. Co mi ale zastavilo krev v žilách, byl pohled na osobu, která mých ran schytala nejvíc. Armin se k němu právě skláněl, aby ho zkontroloval. Byl to Jean. Celý se třásl a škubal sebou. Zakrvácený obličej si schovával dlaněmi, které byly také od krve. Pokusil jsem se zvednout, ale někdo na mně klečel, abych se nemohl ani hnout. Musel to být Berthold, protože hned vedle mě stála Annie a s ledovým klidem to sledovala. Zničeně jsem položil obličej na špinavou zem, protože na tohle jsem se fakt dívat nechtěl. Zase jsem všechno podělal. Co jsem to za člověka? Proč se nedokážu ovládat jako ostatní? Co dělám špatně?

Tlak na mých zádech zmizel, takže jsem si mohl zase stoupnout. Ale já to neudělal. Teda.. ne hned. Ještě chvíli jsem tam ležel a přemýšlel o tom, co jsem to za monstrum. Mezitím už se Arminovi podařilo dostat Jeana dovnitř, aby ho ošetřil, a Mikasa, která naprosto zbytečně podpírala Reinera, ho následovala.

,,Co tě to napadlo?" zeptala se pobaveně Annie, která tady s Bertholdem zůstala. Oba se na mě dívali se zájmem. A opravdu čekali, až jim odpovím. Jako by čekali nějakou rozumnou odpověď. Ale tu jsem jim dát nemohl, a proto jsem jednoduše pokrčil rameny: ,,Já nevím."  

Opravdu jsem na to neměl co říct. Nevím, proč jsem to udělal. Nebo spíš - proč jsem tak vyjel a přestal se ovládat. Asi je toho na mě poslední dobou moc. K mému překvapení se na mě Annie dívala vcelku chápavým pohledem a Berthold sedící vedle mě mi povzbudivě stiskl rameno. Možná jsem se v nich spletl. Možná jsou úplně jiní... aspoň oni dva.