Rozpolcený

VI.

,,Erene, já věděl, že jsi tady," zasmál se smutně Armin. Potom si povzdechl a tiše poznamenal: ,, Zase jste se s Mikasou pohádali." Chápal jsem jeho smutek. Ani já z toho nebyl nadšený, ale...
,,Tentokrát jsem přišel kvůli něčemu jinému. Poslední dobou nějak nejsem ve své kůži... a Jean taky ne," vysvětlil jsem mu. Udiveně se na mě podíval a posadil se naproti mně do křesla.
,,Málokdy za mnou přijdeš, abych ti pomohl. Radši si všechno řešíš sám," sdělil mi své podezření a následně ještě dodal: ,,A taky sis nikdy nevšímal, jestli je Jean ve své kůži, nebo ne."
,,Já vím... Poslední dobou mi bývá často a dlouho zle. Myslel jsem si, že... že je to jen nějaká viróza, nebo tak. Ale včera jsem se zase pohádal s Mikasou a Reinerem. Vlastně to nebylo nic neobvyklého. Ale pak za mnou přišel Jean. Bavili jsme se vcelku normálně... a on mě pozval, abych u něj přespal, protože věděl, že za Mikasou se mi nechce. Bral jsem to jako krátkodobé příměří. A pak jsme se opili, heh. A já sebou šlahl a asi jsem usnul. A pak, když jsem se probudil, jsem předstíral, že spím, protože Jean se choval fakt divně a... a..," vyprávěl jsem celkem nesrozumitelný příběh a najednou jsem nevěděl, co říct.
,,Jak divně? Třeba byl taky opilý," naznačil mi Armin, že by to mohlo být způsobeno alkoholem.
,,To ne! Byl při smyslech. A políbil mě! A dal mi pusu na čelo! Prostě byl... přítulnější. A choval se tak i ráno. Jakmile jsem ho nějak odbil, tak jak to dělám vždycky, zatvářil se hrozně ublíženě a smutně. A když jsem odcházel, políbil mě podruhé! Červenal se a celkově se choval jak zamilovaná puberťačka!" začínal jsem vyšilovat, protože jsem si uvědomil, v jak prekérní situaci vlastně jsem.
,,Zvláštní," zasmál se pobaveně Armin. Hodil jsem po něm nasupený pohled. On se tady baví, zatímco já trpím?!
,,Přešel jsi z Leviho na Jeana?" zeptal se a podíval se na mě zvědavým pohledem.
,,Ne, já... Leviho pořád miluju..," začal jsem se bránit, ale Armin mě přerušil: ,,Zamysli se nad tím." Nad čím se mám sakra zamýšlet? Leviho miluju už tak dlouho a je mi jedno, že se třeba už nikdy nesetkáme. Nikdo není jako on! Ale... Jean je tady a je jedno, jak se na to dívám. To včera... byl jsem rád, že se o mně někdo stará a ... že chce být se mnou. Navíc mě ničilo, když jsem ho viděl smutného. Ale ještě víc by mě ranilo, kdyby se na mě takhle díval Levi. Alespoň myslím. Třeba se mýlím. Lžu sám sobě. Ale koho bych si teda měl vybrat? Na kom mi víc záleží?
,,Ale takhle to být nemá!" vykřikl jsem nahlas myšlenku, kterou jsem si pořád dokola opakoval. Chytil jsem se za hlavu, jako by mě moc bolela. Ale pravdou bylo, že mě spíš bolelo srdce.
,,Miluju Leviho, tím jsem si jistý. A ničí mě, že už ho nikdy neuvidím. A s Jeanem se sice cítím dobře, ale nejsou to moje pocity. Mám pocit, že patří někomu jinému," tlačil jsem ze sebe všechno, co mi dlouhou dobu leželo v hlavě a co jsem si vlastně ani neuvědomoval. Po tvářích mi začaly stékat slzy zoufalství a bezmoci.
,,S Jeanem to nejsem já!" vykřikl jsem Arminovým směrem.