Rozpolcený

IV.

 ,,Snídaně mě asi nezabije, i když od tebe...,'' pokusil jsem se o vtip, ale spíše jsem měl pocit, jako bych Jeanovi prohnal kulku hlavou. Zatvářil se zlomeně. Pohled na něj v tomhle stavu mě fakt děsil. Se skloněnou hlavou se otočil a zamířil pryč. V tichosti jsem ho následoval. V kuchyni jsem si sedl na jednu barovou židli k pultu a čekal, co Jean udělá. Během chvilky přede mě postavil talíř s opravdu chutně vypadající snídaní. Sám si sedl vedle mě, ale ob jednu židli. Trochu mě to zamrzelo. Ale nevím proč... Dal jsem si do pusy prv- poslední sousto. Nevěřícně jsem hleděl na prázdný talíř. Kde? Jak? Bylo to jedno z nejlepších jídel, co jsem kdy jedl! Trochu jsem se přišoupnul blíž k Jeanovi. Ten se ani nehnul, jen mě koutkem oka sledoval. Jako by se bál, že když se pohne, uteču.
,,Jen tak čirou náhodou jsi neudělal trochu navíc?'' zeptám se jako naprostý neviňátko a párkrát zamrkám, než se mi podaří nasadit štěněčí pohled.
,,Ne,'' odpoví mrzutě Jean. Asi už mě má plný zuby.
,,Aha... no už bych měl jít,'' zamumlám a začnu se zvedat, když ke mně Jean přisune svůj talíř.
,,Jestli chceš, můžeš sníst i mou porci,'' zašeptá a hledí na mě pohledem plným naděje. Aaa! Neměl bych mu dávat falešný naděje! Ale když ono-
Jean už natahoval zklamaně ruku, aby si vzal talíř zpět. To ne! Vrhl jsem se po talíři a ve chvilce jsem se zase ládoval.
Nakonec se cesta domů nekonala, protože jsem byl tak nacpanej, že jsem se sotva doloudal na pohovku. Jean už byl zase v pohodě... teda nebyl smutnej, jinak to jeho divný chování přetrvávalo. Zrovna když vcházel do obýváku, zazvonil mi mobil a já děkoval bohu, že to existuje. Kdyby se tohle stalo před půl rokem, žádnej mobil by mě nezachránil, protože ještě nebyly mezi lidma.
,,Ano?'' zvedl jsem mobil bez toho, abych se podíval, kdo volá.
,,Erene, kde jsi?'' Reiner? Odtáhl jsem si mobil od ucha. Na displeji svítilo Mikasino číslo. Bez přemýšlení jsem to tipl.
,,Musím jít.'' Zvedl jsem se ze sedačky a mířil ke vstupním dveřím.
,,Už? Proč? Co se děje?'' začínal Jean pomalu panikařit. Ale vážně. Co se to s ním během jednoho dne stalo?
,,Prostě musím jít. Vsadím se, že Mikasa vyvádí jak šílená. Dokonce mi musel zavolat sám velký Reiner!'' Bez toho, abych si to uvědomil, jsem si na něm zase vylíval vztek.
,,Kdyby se něco stalo, nebo jste se s Mikasou pohádali, klidně můžeš přijít.'' Překvapeně jsem se na něj podíval. On se díval do země, nervózně si mnul ruce a červenal se. Povzdechl jsem si. Je to až děsivý, jak se chová.
,,Dobře?'' zeptal se, když jsem mu neodpovídal, a zvedl ke mně pohled. Jen jsem kývl. Jean se trochu pousmál a mně to udělalo radost. Obul jsem si svoje tenisky a vyšel ze dveří.
,,Počkej!'' vykřikl Jean, když už jsem byl skoro na odchodu. Opatrně jsem se otočil. Moje obavy se však rozplynuly, když jsem si všiml, že mi jen podává tašku, kterou bych tady málem zapomněl. Udělal jsem krok zpět a vzal si od něj tašku, kterou jsem si přehodil přes rameno.
,,Dík. Zatím,'' usmál jsem se a naposledy poupravil bundu. V tu chvíli mě Jean chytil kolem krku a přitáhl si mě do polibku. Stál jsem tam jako kamenná socha ještě dlouho poté, co za sebou zavřel dveře.