Siblings

I told you, that you know nothing.

Místností se začal ozývat pronikavý zvuk budíku. Každou sekundou byl hlasitější a otravnější.

Ruku jsem natáhla k nočnímu stolku a vší silou uhodila do tlačítka nahoře. V okamžiku přestal cinkat, ale já spát stejně nemohla. Bylo mi špatně. Chtělo se mi brečet, ale nešlo to. Chtěla jsem křičet, ale nešlo to. Chtěla jsem se pohnout, ale jakmile bych to udělala, znovu by se ozvala ta nepříjemná bolest v mém podbřišku. Připomněla by mi, co se stalo. Co mi udělal můj vlastní bratr.

I tak jsem moc dobře věděla, že se toho nezbavím. Všechny ty vzpomínky byly tak čerstvé. Nešlo na ně zapomenout. Na jeho obličej, tělo, polibky. Na všechno. Připadala jsem si tak špinavě a zneužitá. Jeho doteky, jakoby nikdy nezmizely. Cítila jsem je po celém mém těle. Bylo to odporné. Tak moc jsem si přála, aby to byl špatný sen, ale už jenom to, že jsem pod peřinou ležela nahá a mezi stehny cítila zbytky jeho vyvrcholení, mi potvrzovalo, že je to skutečnost. Krutá skutečnost.

Peřinu jsem si ještě víc přitáhla k tělu a otočila se na druhý bok. V podbřišku mě nepříjemně zapíchalo, ale nebylo to nic, co bych nepřežila. Byla tu daleko horší věc.

Uviděla jsem ho. Ležel na dosah ruky. Čokoládové oči mu zářily a narůžovělá ústa měl mírně stočená do úsměvu. Černé vlasy mu spadaly do čela a na tváři vyrostlo nepatrné strniště. Prohlížel si mě se zájmem. Vypadal tak šťastně a spokojeně. Vůbec ho netrápilo to, co provedl. Naopak. Byl na sebe hrdý.

Mé tělo ztuhlo. Peřinu jsem si nahrnula ještě víc k sobě a chtěla utéct co nejdál od něj. Nechtěla jsem vidět jeho obličej. Být v jeho přítomnosti. Tak moc ho nenávidím za to, co mi provedl. Za tu bolest, kterou mi způsobil. 

Jeho ruka se pevně obmotala kolem mého zápěstí a stáhla mě zpět na postel. Skláněl se nade mnou. Ruce ve stejné úrovni jako má hlava a kolena z každé strany stehen. Holá hruď byla vystavená mým očím. Každý sval měl napnutý. Znervózňovalo mě, že na sobě neměl nic kromě boxerek. Připadala jsem si divně. Srdce mi znovu začalo bušit proti hrudi a krev se mi nahrnula do tváří. Bylo mi horko a mohl za to on. Mohl za všechno, co jsem právě cítila. 

Pevně jsem chytila peřinu, jakoby jsem o ní měla každým okamžikem přijít. Vyděšeně jsem se mu dívala do obličeje a čekala, co udělá. Bála jsem se ho. Nechci, aby mě znovu přivázal k posteli. Nechci, aby se mě znovu dotkl.

"Dobré ráno, Victorie." Přátelská slova pomalu doputovala k mým uším. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem viděla. On se usmíval. Tak mile, jakoby se vůbec nic nestalo.

Zhluboka jsem do sebe vtáhla kyslík. Došlo mi, že celou dobu zadržuju dech, ale o to teď nešlo. Nemohla jsem promluvit. Nešlo to. Tolik jsem se bála, že ho nějak naštvu, a on mi znovu ublíží. Nechci, aby mi znovu ublížil.

"Dobré ráno." Zašeptala jsem, ale pohled neodvrátila od jeho očí, které mě stále zaujatě pozorovaly. Ztrácela jsem se v nich. 

Hlavu sklonil níž a svými rty se dotkl mého čela. Vtiskl na něj malý polibek a znovu se vrátil do původní pozice. 

Chtěla jsem utéct. Moc jsem si přála být sama. Bez něho. Být v bezpečí a schoulená v náruči přátelské osoby. Bylo mi jedno, kdo by to byl. Všechny bych uvítala stokrát radši než jeho. 

"Běž pryč… prosím." Zašeptala jsem. Potřebuju čas, abych dokázala vstřebat všechno, co se stalo, a to nezvládnu, když jsme v jedné místnosti.

"Vyháníš mě?" Řekl překvapeně a nadzvedl husté obočí. Přátelský výraz mu z tváře zmizel stejně rychle, jako se objevil. Pozorně mě sledoval a čekal, co mu na to odpovím.