Siblings

I told you that I will be gentle.

Tvář mu z poloviny osvětlovaly lampy stojící podél cesty. Ty havraní vlasy, zelenkavé oči a paže, co mě pevně objímaly, když jsem mu plakala na klíně, bych poznala kdekoliv. Byl to on. John. Člověk, kterému jsem od první chvíle věřila, a přesto se v něm tolik spletla. Mohl být mým úplně prvním. Avšak kvůli Aaronovi k ničemu takovému nedošlo. Skončila jsem v jeho utěšujícím objetí. Svěřila se mu s největší bolestí v mém životě, a co udělal on, co mi udělal John? Hrál si na hrdinu. Předstíral, že mě zachraňuje před někým, koho ve skutečnosti moc dobře znal. Derrick byl děsivý, agresivní, impulzivní, v jeho chování se až děsivě podobal Aaronovi. A Johnovi v žilách proudila ta samá krev. Jejich DNA byla prakticky totožná. Jak jsem mu po jeho zradě mohla vůbec ještě věřit?

Sledoval zledovatělou cestu před sebou, v obou uších po jednom sluchátku. Ruce zavěšené v kapsách červené sportovní bundy. Kráčel pomalu a klidně. Nevšímal si, co se dělo kolem něj. Nevšiml si ani mě.

Lhář. Ošálil mě, hrál si na kamaráda, kterým ve skutečnosti nikdy nebyl. Neodpustím mu. Zrádce. Ničema.

Nechtěla jsem ho vidět, natož se s ním bavit. Bolelo to. Při pohledu na něj, tam uvnitř, na levé straně mé hrudi... Myslela jsem si, že je se mnou. Že mi pomohl, protože mu na mně záleželo, ale jak moc jsem se vlastně spletla?

Slzy se mi začaly hrnout do očí. Proč se takové věci dějí zrovna mně? Proč já? Chci toho snad příliš?

Nemohla jsem tu dál zůstat. Rukama jsem si pomohla, dostat se na nohy. Popadla kabelku, co se stále válela vedle lavičky ve sněhu, a začala kráčet opačným směrem, než kterým se sem John blížil. Nepotřebovala jsem, aby mne znovu viděl zlomenou.

Nepopírám, že jí nejsem i teď, pořád jsem, ale už více netoužím po objetí, kterým by mě složil opět dohromady. Své pocity dokážu zvládnout.

Schoulím se v posteli a budu brečet tak dlouho, dokud neusnu. Dělala jsem to v úterý, ve středu, i čtvrtek, tak proč v tom nepokračovat i nadále? Nemusím si k sobě pouštět lidi, kteří mi akorát ukáží záda a zradí mě při první příležitosti, která se jim naskytne. Elizabeth by nikdy neudělala to, co udělal John. Nezradila by mě.

Ale přesto se jí bojím říci pravdu. Jak by zareagovala, kdyby zjistila, co se stalo mezi mnou a mým bratrem? Utekla by, či snad zůstala? Děsí mě představa, že by odešla. Já... já nechci zůstat sama. Radši budu své kamarádce lhát, než abych o ni přišla.

„Vicky?" Zaslechla jsem za svými zády Johnův překvapený hlas. Poznal mě.

Já se ale nezastavila.

Mé nohy přidaly na rychlosti. Na tohle setkání nebyla vhodná doba. Ne teď. Ne tady. Už nikdy.

Praskání sněhu bylo stále hlasitější. „Jsi to ty, Vicky?" Naléhavě na mě křičel, zatímco hbitými kroky zkracoval vzdálenost mezi námi.

Nechci ho vidět. Nechci s ním mluvit. „Nech mě na pokoji, Johne!" Zrychlila jsem ještě víc.

„Co se stalo?" Zněl tak starostlivě, jakoby mu na mně doopravdy záleželo. „Zastav se!"

Můj stín se objevoval přede mnou, potom na straně. S každou další lampou, kterou jsem minula, starý mizel a nový nahrazoval jeho místo.

Co jiného mi zbývalo, než utéct? Byla to jediná možnost, jak se vyhnout Johnovi, aniž bych s ním přišla do kontaktu.

Křup. Křup. Křup! Praskal sníh pod jeho nohami. „Počkej! Proč utíkáš?" Byl blíž a blíž. Neodkázala jsem tak dlouho běžet. V těle mi nezbývalo moc energie. A po pár minutách jsem nestačila ani s dechem. Bylo jasné, že mu neuteču.