Siblings

I told you to never speak with him again.

VAROVÁNÍ!!!!

Kapitola obsahuje násilné scény. Zmiňovala jsem to již na úplném začátku, ale ti, co takové věci nemají rádi. NEČTĚTE TO!

UPOZORNĚNÍ!

Kdo se ztrácí v ději, nechť si přečte mé skromné vysvětlení na konci této části.

Omlouvám se za zpoždění, užijte si část.

ČÁST CHCI VĚNOVAT VŠEM ČTENÁŘŮM, KTEŘÍ TO VYDRŽELY A POČKALY SI NA NI. - Jste skvělí! :*

Previously on Siblings:

„Nenechám ho, aby kazil pověst našeho jména.“ Proběhla mi hlavou jeho slova. Ta slova, která rozpoutala v mé mysli chaos.

 Myslel jméno rodiny? Jakože je taky… Clark? Jsou s Johnem bratři? Ne… Ne! To není možné. On nemůže… John je dobrý člověk, nemůže s ním být příbuzný. Jsou přece tak odlišní. Derrick se víc podobá mému bratrovi. Jejich impulzivní nálady a agresivita je tolik spojovala, ale John? John takový nebyl. Nemohl…

Snažila jsem se popřít ten fakt, že by oba dva byli Clarkové, ale Derrick se vyjádřil jasně a zřetelně. Byli sourozenci. Stejně jako já a Aaron. Patřili do stejné rodiny.

-

„Odpoledne jsem jasně řekl, ať na mě počkáš, a co se nestalo? Šla si za tím samým zmetkem do nemocnice! Nedokážeš si představit, jak moc mě to naštvalo, Victorie. V tu chvíli jsem ti chtěl ublížit,“ zasmál se, „opravdu chtěl, ale nejsem monstrum, nebudu tě být, jako malé dítě, to je pod mojí úroveň. Dohodl jsem se s Billem, od zítřka dělám druhého trenéra ragbistů a od tebe chci, abys tam po škole za mnou každý den přišla.“ Dořekl a zvedl hlavu.

 A přesně tohle byl ten poslední impulz, který potřeboval k tomu, aby nad sebou ztratil veškerou kontrolu.

~

Od té chvíle, co se na mne Aaron poprvé podíval, se jeho oči neodvrátily nikam jinam.  Výraz ve tváři se mu změnil z iritovaného na zasněný a možná dokonce i zalapal po dechu.

Bylo mi nepříjemné před ním stát pouze v ručníku. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl, natož aby mé tělo sledoval takovým způsobem. Způsobem, jakoby každou chvilku měl vstát z té postele a osobně vytrhnout ručník, kterým jsem se zakrývala, co jen mi jeho velikost dovolovala, z mých rukou.

Snažila jsem se nesetkat s jeho pohledem, ale marně. Znervózňovalo mě, jak z ničeho nic ztichl. Vzduch v pokoji začal houstnout a já si přála být odsud, co nejdál to jenom šlo. Být s Aaronem v jedné místnosti nikdy nepřinese žádnou dobrotu.

Svůj pohled jsem od jeho odvrátila a zamířila ke dveřím. Naprosto jistě jsem věděla, že jestli okamžitě neodejdu teď tak už nikdy. Mé tělo bylo vyčerpané a chaos, který se uvnitř mojí mysli stále neuklidňoval, mi způsoboval migrénu. Potřebovala jsem si lehnout a zapomenout. Na všechno zapomenout.

Byla jsem už skoro u dveří a rukou se natahovala po klice, když jsem uslyšela, jak zavrzala postel, a mé tělo bylo o sekundu později strženo na stranu. Leknutím jsem vyjekla. Bylo příliš pozdě. Promrhala jsem svou poslední šanci na odchod. Nepodařilo se mi utéct, protože jsem byla pomalá. Tak jako vždycky, mohla jsem si za to sama.

Už tolikrát bylo z mých úst vyřčeno, jak se nikdy nevzdám a budu bojovat ze všech sil. Že ho jednoho dne porazím a vyhraju. Že si vydobudu svou svobodu, ale to všechno byly plané řeči. Můžu si to opakovat, kolikrát jen budu chtít, avšak skutečnost je naprosto jiná. - Já to nedokážu.