Siblings

I told you, not to be scared.

Nebudu to nějak protahovat slohovkou o tom, jak jsem nic nenapsala, a že je mi to líto.. a omlouvám se... protože se taková věc prostě stává. Jediné, co chci opravdu říct, je....

Moc vám všem děkuju, že jste to se mnou nevzdaly, a dál mě podporovaly i přestože jsem se půlku prázdnin flákala a nic nepřidala. Jsem vám za to opravdu moc vděčná! :*

Previously on Siblings:

Derrick se pobaveně zasmál předtím, než promluvil daleko děsivějším hlasem, než před chvilkou John. „Zkus mě zastavit. Tobě je možná jedno, že tě Aaron ztloukl, ale mně ne. Nenechám ho, aby kazil pověst našeho jména. Oko za oko, zub za zub. Jestliže on zmlátil tebe, pak na mně zůstává, abych udělal to samé jeho malé sestřičce.“ Poslední slova znovu pronesl s důrazným opovržením, avšak to mi v tu chvíli bylo naprosto ukradené, protože pro mě nebylo podstatné, jakým způsobem je řekl, podstatné bylo, jaký měly význam. Jak moc strašlivý pro mě byl.

-

Když jsem se konečně odvážila a podívala se na něj, pokračoval. „Teď s tebou projdu těmi dveřmi, a jestli začneš vyvádět, nebo se o něco pokusíš, přísahám Bohu, že tě do týhle místnosti znovu zatáhnu a vezmu si tě tak tvrdě a bolestivě, že ode mě už nebudeš schopná nikdy utéct. Rozumíme si?“

„To mi nemůžeš udělat!“ Vykřikla jsem hystericky. „Aarone…, Aarone, prosím…, prosím nedělej mi to. Já nechci! Já slibuju…“

Přitížilo sem mi. Panika a strach nade mnou měly jasnou převahu. Rychlost tlukotu mého srdce se nekontrolovatelně zrychlovala. Kapičky potu začaly téct z mého čela. Bylo mi horko. Hlasitě jsem lapala po dechu, jako bych se dusila. Ztrácela jsem přehled o svém okolí. Můj zrak se zamlžoval. Ale ještě než jsem podlehla únavě a stresu, kteří během dnešního dne postupně obsadily každý kousek mého těla, jsem zaslechla, co mi můj bratr pošeptal do ucha.

„Pěkně se prospi, Victorie. To, že si mě neposlechla, si s tebou vyřídím až doma. A věř mi, když řeknu, že takhle nasranej, jsem už dlouhou dobu nebyl.“ 

~

Obsah je převážně o tom, jak vzpomíná, takže se omlouvám, jestli je to matoucí. A do multimedií jsem vám dala písničku, při které jsem to převážně psala.

Po těle mi stékali vlažné kapky vody. Pomáhaly mi překonat únavu, kterou jsem trpěla už od dnešního rána, a to že jsem nebyla schopná za celý den do sebe nasoukat jediné sousto jídla, tomu moc nepřispívalo.

Netušila jsem, jak dlouho už mé tělo nehybně stálo pod sprchovou baterií, a nechávalo na sebe dopadat studenou vodu. Zalezla jsem do koupelny hned potom, co jsem se probudila v té posteli.

Netrvalo dlouho, než mi došlo, že mě sem můj bratr dotáhl z nemocnice. A velice mě uklidnilo, když jsem ho nikde kolem nezahlédla.

Jistým způsobem mi to tu potom připadalo bezpečnější, protože když tu nebyl, má mysl nebyla tak chaotická kvůli možnému ohrožení a cítila jsem se lépe. Né o moc, ale i tak to bylo příjemnější, než mu čelit  tváří v tvář jako v nemocnici.

Byl tak strašně moc naštvaný a to… to co řekl, mě opravdu moc vyděsilo. Bože. Ten pohled, kterým se při svých slovech na mě díval, jak je vyslovoval. Nedělal si srandu. V tom, co řekl, nebyla ani špetka humoru.

 Kdybych ho neposlechla, byl by schopný svých slov dostát a kvůli tomu mi naháněla takový strach. Klidně by mi bez jakékoli lítosti nebo výčitek znovu ublížil. Bylo mu to ukradené, o nic se nezajímal, protože hlavní je on a potom až všichni ostatní. Bezcitný sobec.