Siblings

I told you to wait for me, but you didn't listen.

Malé oznámení na začátek. 

Nebudu to nějak moc protahovat. Prostě a jednoduše. Omlouvám se (zase). Je mi to líto. Nebyl čas na psaní. Neměla jsem náladu na psaní. Nedokázala jsem ani nic pořádného napsat (A to jsem se opravdu snažila). S částí nejsem vůbec spokojená, tak snad alespoň vy budete. Jenom prosím čtěte pozorně, je důležitá pro pokračování děje. 

Btw... O prázdninách se pokusím přidávat častěji.

Užijte si část!

Z mých očí začaly volně téct nové slzy. Avšak nebyly ze strachu. Byly ze smutku a radosti zároveň. Cítila jsem se v bezpečí. Cítila jsem se důležitá a respektovaná. Proto jsem byla šťastná. Opravdu šťastná. Našla jsem nového přítele. Někoho, kdo se nesnaží mi ublížit nebo se díky mě dostat blíž k Aaronovi. Někoho, kdo mě v situacích, jako jsou tyto, přitáhne do svého objetí a utěší mě.

Našla jsem Johna.

~

Řekla jsem mu to.

Řekla jsem mu všechno.

I přestože mi mysl přikazovala, abych to nedělala. Já neposlechla.

Potřebovala jsem se někomu svěřit. Potřebovala jsem ze sebe dostat alespoň část všech těch špatný pocitů, které ve mně bratr vyvolal svými činy. Zvrhlými, bezcitnými a sobeckými činy.

Zprvu jsem se bála, že by to John nepochopil a zavrhl mě, ale nestalo se tak. Nestalo se nic, co jsem od něho očekávala. Přesvědčení, že už mě během posledních několika dní nedokáže nic zaskočit nebo překvapit, bylo nesprávné, protože… John mě přijal.

Avšak nepochopil nic z toho, co jsem se mu snažila vysvětlit…

-

„A pak… pak mě hodil na postel... na mojí vlastní postel a...“

Chtěla jsem mu to říct. Přestože jsem ho znala od včerejšího večera, věřila jsem mu. Věřila jsem mu víc, jak komukoliv jinému. Být v jeho blízkosti  ve mně vyvolávalo pocit bezpečí a klidu. Mírnilo bouři v mé hlavě, kterou po sobě Aaron vždycky zanechal, a odhánělo zlé vzpomínky pryč. Nikdy jsem nepotkala někoho, kdo by mi pouze svou přítomností dokázal pomoct tak, jako John.

Avšak i přestože tu byl se mnou a pevně mě držel za ruku, vypovědět nahlas všechno, co se během dnešního dne stalo, byla skutečně obtížná věc. Nerada jsem si to připomínala, nerada jsem si tu vzpomínku oživovala v paměti, ale John řekl, že dusit něco v sobě, je daleko bolestivější a nepomáhá to.

Seděla jsem na jeho stehnech, a ačkoli jsem se dívala před sebe ven z okna, mé oči neviděly nic. Jak by taky mohly, když byly plné slz.

Zase jsem brečela. Překvapivě né proto, že by mi někdo ubližoval. V posledních dnech toho na mě bylo prostě až příliš mnoho. Nezvládala jsem to. Můj život se hroutil přímo před mým zrakem a jediný, kdo za to byl zodpovědný, byl můj zvrhlý, bezcitný a sobecký bratr. Kvůli němu se celý můj život sesypával. Kvůli Aaronovi.

Z mých úst unikaly hlasité vzlyky. Tak moc to bolelo. Všechno uvnitř mě se svíralo. Johnova ruka, která až do teď držela v útěšném sevření tu mnou, povolila svůj stisk a přesunula se na má záda. Zelenooký chlapec mě začal hladit.

Až moc dobře jsem cítila to teplo, co vycházelo z jeho dlaně. Nutilo mě to dál pokračovat ve vyprávění nejstrašnější věci, jakou jsem kdy zažila. Nejhorší na tom bylo, že už se blížilo ke konci. Ke konci, který pro mě nebyl happy endem. Byl totiž všechno jen né šťastný.