Siblings

I told you to wait for me.

Omlouvám se, že část tak dlouho nebyla. Užijte si čtení.

Nevěděla jsem, kolik času uplynulo od bratrova odchodu. Ani mě to nezajímalo.

Nepřítomně jsem sledovala bílý strop, neschopná se pohnout. Mé tělo stále leželo na tvrdé podlaze tak, jak ho tam Aaron zanechal předtím, než odešel.

Zklamání, smutek a nenávist. Tři pocity, které převládaly v mé hlavě. Nutily mě dál ležet na zemi a přemýšlet o tom, co se během poslední hodiny stalo. Co mi můj bratr během hodiny stihl udělat a říct. Jak mi znovu ublížil a já nebyla schopná mu v tom zabránit. Opět.

Zklamaná kvůli tomu, co se z něj stalo.

Smutná, protože jsem ztratila člověka, který pro mě před lety tolik znamenal.

A nenávist za to, co mi udělal. Za tu bolest, co mi způsobil, způsobuje a způsobí.

Smutně jsem si povzdechla a přinutila se vstát. Dost už bylo sebelítosti. Musím se vzchopit a začít zase normálně fungovat. Zítra jdu do školy. Elizabeth mě v takovém stavu nesmí vidět. Všechno by hned poznala. Stačí jí jeden pohled a každou věc, kterou se před ní snažím utajit, prokoukne. Před ní se nedá nic zatajit.

Chtěla jsem opustit tuhle místnost co nejdřív. Tolik mi připomínala dnešní odporné ráno. Bolest, kterou jsem přitom cítila a živý obraz mého bratra sklánějícího se na de mnou. Má snaha zapomenout na posledních pár dní a předstírat, že se nic nestalo, selhala stejně rychle, jako mé pokusy o útěk. Věděla jsem, že nemá smysl se o to pokoušet, no přesto mi něco říkalo, ať to alespoň zkusím. Nikdy se bez boje nevzdám.

Pomalu jsem sešla schody zpět do haly a posbírala kusy oblečení, které se válely po podlaze. Myslí mi probleskla vzpomínka na Johna Clarka. Ještě předtím než mě můj bratr překvapil svým příchodem, jsem za ním chtěla jít do nemocnice a zjistit, jak na tom je. Jestli je v pořádku.

Kdyby se mu stalo něco vážného, v životě bych si to neodpustila. I přestože jsem věděla, že to Aaron ho do té nemocnice dostal, vina spadala i na mě. Nebýt mě tak... tak se mu nic nestalo. Mohl si vklidu užít Elizabethin večírek, ale místo toho dopadl tak, jak dopadl.

Hlavu jsem nasměrovala na mikrovlnku za mými zády a podívala se na digitální hodiny. Bylo něco málo po třinácté. Do konce návštěvní doby v městské nemocnici zbývalo ještě spoustu času.

Musela jsem za ním jít a vidět ho. Ujistit se, že je v pořádku a omluvit se za způsobené problémy. Nebylo to tak, že bych k němu po našem intimním zážitku něco cítila. Ano, líbil se mi. Do jeho zelených očí bych se mohla dívat pořád, ale to je asi tak všechno. Nic víc v tom není.  

V tuhle chvíli za tím byly jiné důvody. Potřebovala jsem si s někým popovídat, abych z mé hlavy vyhnala nechutné vzpomínky, a na chvilku se odreagovala. Chtěla jsem - alespoň na malý okamžik - zapomenout a vzchopit se. Stát se zase tou starou Victorií, kterou jsem kdysi bývala. Usměvavou, spokojenou a šťastnou Victorií.

Přes hlavu jsem si za dnešek už po druhé přetáhla šedivý bavlněný svetr a oblékla si kabát. Kolem krku si obmotala šálu, na ruce nasadila rukavice a obula si boty.

-

Chladný zimní vítr mi foukal do tváře. Na ulicích se kupily hromady odhrnutého sněhu, na které se pokoušely vylézt malé děti pod bedlivým dozorem jejich rodičů. Obloha byla zbarvená do šedivé, jakoby každou chvíli mělo znovu začít sněžit.

Ze všech ročních období jsem jako jediné tohle nenáviděla. Nenáviděla jsem zimu. Nenáviděla jsem tu bílou barvu, která byla všude kolem. K čemu je vlastně zima dobrá? Nic pro mě neznamenala. Vánoce pro mě nic neznamenaly. Už od svých pěti let jsem je prožívala bez rodičů, tak proč se na zimu těšit. Akorát mi to připomínalo, jak moc se moji rodiče zajímají o všechno ostatní kromě mě. Jak jsem jim naprosto ukradená. Už mi nedůvěřují. Jsem jejich zklamáním. Jsem jedna velká chyba, kterou nikdy neměli přivádět na svět.