Siblings

I told you, Not to run.

Stáli jsme uprostřed chodby. Bez hnutí. Beze slov.

Slzy mi stékaly po tváři a tělo se třáslo. Ruce jsem tlačila proti jeho hrudi, ale bylo to zbytečné, protože veškerá má snaha se nikdy nevyplatila. Mohla jsem se snažit, jak moc jsem chtěla, ale nikdy mi to nepomohlo a nepomůže. Tak jako vždycky.

Každým dalším trhaným nádechem do mého nosu proudila neodolatelná vůně sprchového gelu. Bylo mi horko a nebyla jediná možnost, jak se ochladit. Jeho tělo hřálo víc než kabát, který stále visel na mých ramenech, protože jsem si ho nestihla sundat. Zato rukavice a kulich se povalovaly kousek od nás na dřevěných parketách. Nedokázala jsem si vzpomenout, jak se tam dostaly.

Silně tiskl mé tělo proti svému, jakoby mě chtěl pohltit. Teplý dech mi dopadal na místo, kde se krk spojoval s rameny, a vyvolával na mých zádech nepatrnou husí kůži. Nechápala jsem jeho chování. Nechápala jsem, proč nic neříkal ani nedělal. Napětí mezi námi rostlo každým dalším okamžikem, dokud silné paže nepovolily své pevné sevření.

Svým tělem se mírně vzdálil od toho mého a narovnal se, takže můj pohled stále zůstával na jeho hrudi. Nedokázala jsem se mu podívat do obličeje. Neodvážila jsem se. I přestože jsem si to nechtěla přiznat, děsil mě. Tak moc mě děsil.

Bradu mi jemně stiskl mezi prsty a mírně na ni zatlačil. Donutil mě zaklonit hlavu. Mé oči se setkaly s jeho. Lesklo se v nich štěstí a radost, pravý opak toho, co odrážely ty mé. Už jenom pohled do těch čokoládových očí mi způsoboval bolest mezi stehny. Přesně takhle se na mě koukal, když jsem se pod ním bránila a prosila ho, aby přestal. Zdálo se to až příliš reálné. Jakoby jsem to prožívala znovu.

Nedokážu vstřebat všechny pocity, které ve mně svou přítomností a doteky vytváří. Znechucuje mě to a děsí zároveň. Nemůže tu přede mnou stát a tvářit se, jakoby mi neudělal nic špatného. Jak se může tvářit tak spokojeně? Jak může sám se sebou žít? Je monstrum. Nic víc, nic míň. Bezcitné monstrum.

Nové slzy stekly s mých očí. "Nech mě jít." Můj zlomený hlas se ozval tichou halou a snížil napětí, které mezi námi narůstalo. Tak strašně moc jsem chtěla být pryč. Sama. Bez jeho přítomnosti.

Tmavé obočí mírně skrčil, jak se zamračil, a ústa stáhl do tenké linky. V očích se mu po mé prosbě objevil hněv - pocit, při kterém nikdy racionálně neuvažuje, pouze koná. Pustil mou bradu a obě ruce položil na má ramena. Upřeně jsme se dívali jeden na druhého.

"Copak jsi neslyšela, co jsem ti před chvilkou řekl?" Zeptal se s mírným podrážděním v hlase. Pohledem ani jeden z nás neuhnul. Já chtěla, ale strach mi to nedovolil.

Stisk na mých ramenech hrubě zesílil, když se v hale na delší dobu opět rozhostilo ticho. Dožadoval se odpovědi, ale já ji nedokázala vyslovit. V tuhle chvíli jsem se na nic nezmohla. Strach mě užíral zevnitř při pomyšlení, že by ho má odpověď rozzuřila natolik, až by nad sebou ztratil kontrolu. Moc dobře jsem věděla, jak by to potom skončilo. - Špatně.

"Victorie." Vyslovil varovně mé jméno, když jsem nadále zůstávala potichu a nic neříkala. Zabodával do mě svůj pohled, který byl každou chvílí rozzlobenější a strašidelnější.

Nemohla jsem se na něj déle dívat. Nedokážu mu odpovědět, když se na mě dívá takovým způsobem...

Svůj zrak jsem přesunula na vchodové dveře za jeho ramenem a ruce stáhla zpět k tělu. Bylo zbytečné se od něj snažit utéct. Je jasné, že by se to nepovedlo. Od něj se utéct nedá.

"Slyšela." Tichá slova opustila má ústa. Kdyby mezi námi nebylo takové ticho a jeho tělo nebylo nalepené na mém, určitě by je neslyšel.