User [myg+pjm]

31 - den dvacátý sedmý

Když jsem se vzbudil, myslel jsem si, že je tma jen ve stanu, protože je zvenku tmavě zelený, ale když jsem kvůli potřebě na záchod vykoukl ven, byla tma všude. Z mobilu jsem zjistil, že jsou 2 hodiny ráno, jenže já na ten záchod fakt potřeboval, ale začal na mě lézt strach kvůli tomu hororového filmu. Fakt dík kluci, že jsme se radši nedívali na nějakou komedii, fakt.

Asi tak pět minut jsem klečel u vchodu s mobilem v ruce, abych měl alespoň nějaké světlo a rozmýšlel se, jestli se radši nepočůrám nebo to nevykonnám tady u stanu, ale tyhle nápady mě rychle přešly, když jsem uslyšel nějaký zvuk. Polekal jsem se, ale tentokrát míň, než před pár hodinami a jen jsem vyjukaně hekl a spadl na zadek.

V tom mi došla malá bolest hlavy, která se naštěstí dala přežít, protože jsem toho moc nevypil.

"Jimine..." ozval se ospale Yoongi.

Otočil jsem se a posvítil na něj mobilem. Kvůli nepříjemnému světlu přivřel oči ještě víc a dal si před ně ruku. Až když nespokojeně zamručel, došlo mi to a já mobilem posvítil do stropu.

"Co se děje? Kolik je hodin?" Začal se vyptávam rozespalým hlasem, který se mi i tak zdál nadměrně sexy.

"P-potřebuju fakt moc na záchod," odpověděl jsem mu krátce ignorujíc otázku o čase.

"Tak si dojdi, kde je problém." Nechápavě se zeptal a protřel si oči.

"T-tak pojď se mnou..."

"Chceš snad mojí asistenci nebo co?" Zamumlal a podíval se na mě.

"N-nechci, promiň, hyung, nechtěl jsem tě vzbudit." Vydechl jsem a po čtyřech se vydal pomalu ven.

Slyšel jsem jen, jak Yoongi nahlas odsekl a šustění jeho spacáku, jak se v něm asi převaloval. Tohle bolelo, Yoongi...

Když jsem byl tak 6 metrů od stanu, zvedl jsem se na nohy a rozhlédl se po nejbližším stromu nebo keříku, který byl i tak na moje poměry dost daleko od stanu. V duchu jsem klel a modlil se, ať na mě teď znovu nevybafne Jungkook nebo co hůř Taehyung a nebo ať mě u toho stromu nesní nějaký vlk, jako půlnoční svačinku. Můj měchýř docela spěchal, takže jsem k tomu stromu nenápadně doběhl a vykonal u něj potřebu.

Teď jen zbývalo vrátit se zpátky. Jak jsem se tak krčil za stromem a sledoval stíny, co se míhaly od měsíčního svitu po louce, chtěl jsem přespat u toho stromu, ale pořád tu hrozí ten scénář s vlkem. Takže jsem se jen zhluboka nadechl a šel pevným krokem zpátky ke stanu. Ale zach9vat klid mi vydržell asi tak jen dva kroky, než jsem se rozeběhl a do stanu skočil. Nervně jsem za sebou zapl zip, těsně v ten moment, když venku zahoukal nějaký pták a něco tam zašustilo.

Úlevně jsem si oddechl, ale ten odporný pocit jsem měl pořád v sobě. Mírně jsem se kvůli tomu zamračil a podíval se na Yoongiho.

"Hyung?" Pošeptal jsem.

Nic.

"Hyung?" Zkusil jsem znovu.

"Co chceš, Jimine." Zamumlal unaveně se zavřenýma očima.

"Když já mám strach, hyung." Řekl jsem šeptem a začal si nervózně mnout ruce, protože mi to přišlo trapné a styděl jsem se.

"Hmm,"

"Hyung~" zakňoural jsem.

"Tak jdi vedle" zamumlal.

"N-ne, venku jsou strašidla, vlkodlaci a medvědi. Tam nejdu. Ee."

"Vlkodlaci?" Zopakoval po mě a zasmál se. "Ty máš teda fantazii," nakonec se usmál a otočil na bok, směrem ke mě. "Na co čekáš? Si lehni, ne?" Řekl, jako kdyby tušil, že pořád klečím u východu.

"Promiň, hyung." Lehl jsem si do svého spacáku, jak chtěl a už ho neměl v plánu rušit, aby mohl spát. Svůj strach budu muset asi zvládnout jinak.

"Za co se zas omlouváš, Jimine. A proč si tak daleko? Sem pojď," řekl a poslepu rukou poplácal na místo vedle sebe.

Přikutálel jsem se k němu, až jsme se srazili a on mě znovu obejmul. Vybavila se mi scéna ze včerejší noci, kdy jsem byl stokrát-víc tak připosraný strachy a on mě taky objímal. Musel jsem se usmát, málem bych na to zapomněl.

Promiň mi to Yoongi, ale asi tě miluju.

Všichni si připomeňme, že podle příběhové linie je náš milovaný Jimin bez trička. Amen

A taky jsem tyden na dovoleny takze nevim, jak casto bude pribeh vychazet 😂

Jo a necetla jsem si to po sobe