User [myg+pjm]

30 - den dvacátý šestý

Film jsem vnímal, jen když tam nebyly nějaké děsivé scény, jinak jsem měl obličej zabořený v Yoongiho rameni nebo Jinovo hrudníku, spíš hlavně proto, aby Yoongimu nebylo nápadné, že se na něj lepím a když přišlo na nějakou nečekanou lekací scénu, občas se mi podařilo vypísknout a nervózně jsem si mnul triko.

Jak už jsem slyšel, Jungkookovi se mé chování zdálo roztomilé, ale mě přišlo, že to ostatní spíš otravuje a ruší. Byl jsem nejistý a opravdu jsem se snažil nebát se, ale když je kolem vás tmavý les a hvězdná obloha nad vámi, jde to fakt špatně. Není tu ani kam se schovat, kdyby sem vběhl nějaký šílenec s motorovkou a signál tu mám jen na určitých místech.

Proboha ať už to skončí, z těch svých myšlenek brzo umřu, a když pomyslím na to, že máme ještě celou noc před sebou a já spím ve stanu s Yoongim, chce se mi brečet.

(Například v jejich stanu signál je, jak už víme, že :D. U babičky na vesnici mám signál jen někde, asi ty vlny vsakujou dědovo ponožky v šuplíku protože kolem toho místa neni signál vůbec. lol)

Už teď jsem měl obličej zabořený v Yoongiho rameni a docela mě ty jeho kosti tlačily, ale rozhodně to bylo lepší, než ten krvák na Jinovo počítači. Přesněji to byl americký horor s titulkami, ale i tak jsem rozuměl, jak postavy křičeli "help me!" přes celý táborák a to mi bylo opravdu nepříjemné.

Zrovna teď tam byl dětský hlásek, který se ptal kde je maminka a tatínek a hned následoval křik a i když jsem neviděl na obrazovku, bylo mi jasné, že tam bude určitě spousta krve a že si to dítě nezasloužilo umřít.

"Yoongi~ jak si mi to mohl udělat~" zakňoural jsem a při dalším křiku, vycházejícího z filmu si Yoongi, s malým oddechem, mojí hlavu sám posunul do jeho klína a začal mi výskat vlasy. Myslím, že ho to z části iritovalo, ale na druhou stranu udělal tohle. Nevěděl jsem, co si teď myslet, ale nechal jsem hlavu tam kde byla.

Takhle jsem byl nějakou chvíli a do nosu mě byla Yoongiho vůně a já myslím, že bych takhle byl schopný usnout. Voněl, jako zahrada plná růží nebo jako kdyby se denně luhoval v aviváži. Prostě voněl božsky.

"Jiminnie, už je to v pohodě," řekl Jin-hyung, když křiky přestaly a poškrabkal mě po zádech. "Ten film skoro končí, už tam nic strašidelného nebude," snažil se mě uklidnit a já pomalu zvedl hlavu. Můj pohled se setkal s Yoongiho a já začal očima těkat všude kolem jen ne na něj, kvůli mému studu. Když jsem si byl jistý, že se na mě nedívá, odtáhl jsem se na svoje místo a ujistil se, že film opravdu skončil.

A fakt, Jin-hyung mi naštěstí nelhal, i když to on nedělá a kdyby jo tak ho v tomhle případě asi něčim přetáhnu ( ͡° ͜ʖ ͡°) po hlavě. Když jsem otočil hlavu, abych se podíval na kluky a zjistil, jestli jsem jediný, kdo si tu hraje na strašpitla, zjistil jsem, že Taehyung seděl sám vedle Jina a Jungkooka jsem nikde nemohl najít, což mi bylo divné, protože jsem ho neviděl odcházet. Jenomže jsem taky věnoval pozornost Yoongiho rozkroku, takže se ani nedivím.

"Kde je Jungk-"

Najednou jsem na svém rameni ucítil něco slizkého a u ucha se mi ozvalo dost hlasité "baf". (Holy shit připravte pro jimina pohřeb)

Vykřikl jsem a rychle se postavil. Při tom jsem dotyčnou osobu - kterou byl nečekaně Jungkook - pravděpodobně trefil do zubů, ale to se nemohlo vyrovnat stupni vyděšení na které jsem se nacházel. Nevnímal jsem kluky, ani jejich reakce, ani to jak na mě určit křičí. Vnímal jsem jen svůj rychlý tep a to, jak moc jsem se lekl.

Začal jsem zrychleně dýchat a ten pocit, který mi probíjel celým tělem byl hrozně otravný a proto jsem se bez přemýslení rozeběhl ke stanu, kam jsem se zahrabal mezi spacáky.

Byl jsem sakra ultra mega vyděšený a v tu chvíli jsem si nemyslel nic. Jen jsem chtěl domů do své postele a ke své televizi, kam nemůžou nebezpeční týpci a vrazi... nebo Jungkook.

"Minnie," nějakou chvíli jsem takhle ležel a v uších mi pískalo, ale i tak jsem poznal Kookův jedinečný hlas. "...omlouvám se, Minnie, měla to být legrace. Nemyslel jsem, že tě to tak vezme, promiň m-"

"Tvůj stan je vedle," Zasyčel Yoongi.

"C-co? Ale Yoongi-hyung, Jiminnie-hyung přece..."

"Jdi pryč, Kooku, ráno to vyřešíte,"

"D-dobře,"

Když Jungkook odešel, Yoongi vlezl dovnitř stanu, který jsem slyšel, jak zapl.

"Tohle je můj spacák," řekl klidně a posadil se ke mě.

"O-omlou-v-vám se," zamumlal jsem a přitom se nepřirozeně zakoktal tak, jak to mám ve zvyku dělat, když jsem vyděšený. Ale teď jsem byl vyděšený k smrti, takže to bylo ještě horší.

Uslyšel jsem Yoongiho povzdech. "Nevadí ti, že máš kečup na tričku?" Zeptal se. Aha, tak to byla ta slizká věc, až teď jsem si to uvědomil.

Vydal jsem ze sebe jen "umm" na náznak ani nevím, jaké odpovědi, když jsem najednou ucítil jeho ruce na svých zádech, jak mi pomalu stahuje triko směrem nahoru.

Projela mnou vlna vzrušení, při každém dotyku, krerý mi věnoval. Ale můj strach ten skvělý pocit, který Yoongi vytvářel, nějak tlumil, jinak bych se na něj už vrhl a znásilnil ho teď a tady.

"Musíš se posadit, jinak ti to nesundám," a jak řekl, tak jsem udělal.

Tentokrát jsem nebyl rudý a nekoktal kvůli Yoongimu, ale koktal jsem kvůli strachu. Když jsem si přál, abych nebyl nervózní, kvůli Yoongimu, nemyslel jsem že toho dosáhnu tímhle zpusobem, ale taky možnost.

"Mám strach, hyung." Vypadlo ze mě nečekaně, když Yoongi moje tričko úhledně skládal. Vlastně jsem to ani nechtěl říct, jen jsem si to myslel... ale nějak to ze mě vypadlo... samo...

Yoongi si mě prohlédl, spíš to z mé strany vypadalo, jako by mě svlékal pohledem a na chvíli vypadal zamyšleně, ale pak roztáhl paže směrem ke mě. "Pojď ke mě"

Nabízel mi objetí. Objetí které jsem hned přijal a bez studu jsem mu objetí opětoval.

"Něco jsem si o tom přečetl na netu,"

"O čem?" Nechápal jsem, o čem mluví.

"O uklidňování lidí, co zabírá... a tak. Nechci, aby to dopadlo, jako minule." Začal se se mnou pomalu pohupovat ze strany na stranu a hladil mě po zádech. Měl příjemně teplé ruce.

"Minule? Jaké minule?" Spokojeně jsem zapředl, když mě přesně, tak jako to dělá Jin-hyung, poškrábal na zádech a schoval jsem hlavu do ohbí jeho krku.

"Ale nic. Jen... jeden můj... spolužák?" řekl pomalu, spíš jako kdyby to byla otázka a sekaně, ale nepřestával se svými pohyby, které mě uklidňovaly.

V tu chvíli jsem si to zamiloval a obyčejné "aha" bylo jediné, na co jsem se zmohl.

Yoongi mě nějakým způsobem uklidnil.

"Dobrou noc, Park Jimin." Pošeptal, když zpozoroval, že mi těžknou víčka.

... ... ...

фата-моргана