User [myg+pjm]

47 - den padesátý druhý

Čím blíž jsem věděl, že jsme, tím víc jsem byl nervózní. Nevím z čeho, prostě jsem byl. Taky to, být naštvaný na Jimina, mě nějak opustilo, spíš mě zajímalo, jestli je v pohodě.

Jin zaparkoval blízko vchodu a s jeho parkovacími schopnostmi to trvalo dýl, než mě, a to je co říct. Všichni jsme pak vyskákali z auta a šli dovnitř. U vchodu na nás čekali Jungkook s Taehyungem a já si přišel jak na pohřbu, než na návštěvě nemocnice.

"Jaký že je to pokoj?" Výzvídal Taehyung.

"Sto pět" Odpověděl Jin.

"Já myslel že sto patnáct" Zamumlal Jungkook zmateně a začala menší hádka mezí tím, kde Jimin leží, zatímco jsme šli dovnitř.

Já jsem se toho neúčastnil a zatím sledoval Namjoona, jak odešel k recepci, kde se snad chytře zeptal.

"Hej!" Vykřikl, aby je utišil, když se vrátil za námi. "Ptal jsem se a Jimin je na pokoji sto pět a ta ženská řikala, že nám ukáže kde to je," pokýval nenápadně na postarší sestřičku, která na nás čekala u velkých dveří dál do nemocnice.

"Vidiš? Já jsem ti to říkal celou dobu! Co kdyby si mě někd yposlouchal?!" Bránil se Jin, když jsme loudavým tempem přicházeli k té sestřičce a Jungkook se jen mírně zamračil a víc se nalepil na Taehyunga.

Všichni jsme sestřičku pozdravili a ona nás ochotně dovedla tím nemocničním bludištěm až k pokoji 105, kde nás ale už nechala a odešla úplně jinou cestou.

"Tak kdo zaklepe?" Zeptal se Taehyung, jako kdyby to bylo něco trapného. Sakra je to jen Jimin.

Chvíli jsme na sebe jen zírali, než konečně někdo - Jungkook - vtrhl dovnitř a my hned za ním.

Jak jsem zjistil, Jimin měl pokoj sám a když jsem ho uviděl, vypadly mi slova.

Jimin seděl na posteli a četl si dost tlustou knihu. U postele měl kapačku a na stole ve váze svazet květin, asi od jeho rodičů. Vypadal dost špatně, oproti tomu, když jsem ho viděl naposledy a taky dost unaveně a vychrtle. Nemohl jsem uvěřit, že tohle je ten stejný Jimin.

Když nás uviděl, široce se úsmál a Jungkook skočil k němu na postel a obejmul ho okolo krku, nacož Jimin zaskučel.

"Ne tak pevně, mám čerstvě stehy," Zaskuhral a sípavě se zasmál a Jungkook se okamžitě odtáhl a začal mu koukat pod tričko, jestli mu neublížil a jeho všechno drží na svém místě.

Jimin se dál usmíval, jako kdyby mu nic nebylo.

Kluci se mezitím posadili tak různě, kde se dalo a já zůstal stát u dveří, dokud se na mě Jimin nepodíval. Jeho úsměv povadl a odložil knížku na noční sotlek, vedle jeho postele. Pak se podíval zase na mě.

"Yoongi," zamumlal. "Víš.. já-"

"Proč si mi to neřekl?" Zvýšil jsem nechtěně hlas. Vlastně ani nevím, co to do mě vjelo.

"Klid, Yoongi, Jimin k tomu měl určitě nějaký důvod," Bránil ho Jin.

"Ty se do toho nepleť," zavrčel jsem na Jina a viděl jsem, jak se zamračil.

"Tak hele, dneska toho mám docela dost, takže se přestaň chovat jako malej parchant a padej si sednout!" dost ošklivě na mě zakřičel, až mi na těle vyskočila husí kůže a prsem ukázal na malinkou pohovku naproti Jiminově posteli, kde seděl Taehyung.

Neochotně jsem si teda sedl vedle Taehyunga a pohledem se výhýbal všem okolo. Tohle neni vůbec fér. 

"Že já se vůbec zajímal, co s nim je," zamumlal jsem si pro sebe a ucítil Taehyungovu ruku okolo mých ramen. 

K mé otázce, proč si to Jimin nechal pro sebe... vlastně ne... PROČ TO ŘEKL OSTATNÍM a mě ne, jsme se nedostali. Já se té jejich konverzace neúčastnil, jen jsem poslouchal, protože jsem k tomu neměl co říct. Začali vymýšlet plány, co podnikem až Jimina pustí a všechny tyhle kraviny. Já nevim, jak dlouho jsme tu mohli sedět, ale typuju tak 2 hodiny. Pak se kluci asi půl hodiny sbírali, že už půjdeme a Jungkook se zas nezapomněl poválet na Jiminovi.

"Yoongi, jdeš?" Zeptal se mě Taehyung, který celou tu dobu seděl vedle mě a několikrát si musel přesedávat, protože ho z toho sezení bolel zadek. Mlčky jsem se zvedl a počkal, až všichni vyjdou a vyšel jsem, jako poslední.

"Hyung," uslyšel jsem, jak na mě Jimin volá.

Naposledy jsem se na něj podíval. "Nechci to slyšet." řekl jsem před tím, než jsem zavřel dveře. 

Cestou k autu jsem přemýšlel, jestli to byla chyba a jestli jsem ho neměl nechat mluvit. Stejně jsem kluci jdou zítra znovu, třeba mě to do té doby přejde a půjdu s nima.