WOLF - Nová generace

Prolog

Opravdu nevím, co se s ním stalo, že ho to změnilo na bezcitného člověka. Tedy...ano, na začátku působil jako idiot, kretén a nemilosrdný hajzl. Myslela jsem si, že ho budu nenávidět stejně tak, jako můj ‚otec' a jako moji kamarádi. Jenže se v něm něco zlomilo a já ho změnila. Popravdě nebyla jsem na to hrdá, že jsem ho změnila v nějakého cíťu. Tedy...myslela jsem, že jsem ho změnila...k lepšímu. Vše bylo ale jedna velká bolestivá lež.

Už přesně si nepamatuji, kde to jsem. Všechno okolo pro mě bylo právě nepodstatné. Nejdůležitější bylo dostat se pryč. Pryč od něho. Plazila jsem se držíc si svoji ránu na břiše. Zaskučela jsem a znovu se přitáhla. Bylo mi naprosto u prdele, že jsem dělala krvavou cestičku jako nějaký slimák... Ach, že já byla tak blbá a neposlechla mého otce. Myslela jsem si, že když ho znám, že když jsem se mu dostala tak pod kůži tak...že se třeba probudí...že toho nechá..

„Není kam utéct, Alex. Vzdej se mi a možná tě to nebude bolet" ozval se místností sametový hlas a já za sebou uslyšela tiché kroky. „Táhni do hajzlu, lháři!" sykla jsem a natáhla se po klice u dveří. Byla ale moc vysoko a já neměla sílu na to, abych se zvedla. To tady...vážně umřu? Takhle mizerně? Rukou milovaného? V duchu jsem se zasmála nad tím, jak naivní představy jsem měla. Jak jsem si přála zestárnout, mít vnoučata, umřít jako stará babka po boku mého milovaného muže...Kéž by ale svět nebyl tak komplikovaný, zrádný a temný.

Najednou mě chytl za nohu a přitáhl si mě k sobě. „NÉ! Prosím! Pusť mě!" zakřičela jsem a cukla sebou. Ovšem že to nezabralo. Moje vlkodlačí síla se díky všemu tomu stříbru vytrácela a on...byl Bůh. „Nemuselo to tak dopadnout...Mohlo se najít i jiné řešení!" zakřičela jsem se slzami v očích a koukla se do zelenomodrých očí mého možná vraha. Pevně stiskl čelisti k sobě. „Žádné jiné řešení není, Alex. Všichni mě nenáviděli...báli se mě...Tohle mě těšilo...Miloval jsem to lidské utrpění...Jejich strach zračící se v jejich očí... A né tohle!" rozkřikl se. „Já jsem se nenarodil proto, abych se staral o nějaké...děti" vyplivl jedovatě. „Nikdy jsem neměl být otcem!" vykřikl a sevřel svou dýku pevněji.

Rozbrečela jsem se. Proč mi tohle sakra říká?! Nechce se mi ani věřit, že tohle si myslel celé ty léta. „Když tak nenávidíš být otcem...proč si mě neopustil?!" vykřikla jsem a pocítila, jak mě stříbro škvaří. Chvíli se na mě koukal a přemýšlel co říct. Až nakonec po nějaké té minutě otevřel pusu. „Protože jsem tě miloval, Alex. Miloval jsem tě tak moc, že bych pro tebe ukradl Měsíc. Miloval jsem tě tak, že bych ti daroval hvězdy a všechny ty krásné galaxie...tak moc, že bych pro tebe umřel" řekl a sklonil se ke mně. „Ale ty si asi necítila to samé" vydechl a vrazil mi pomalu dýku do břicha.

Překvapeně jsem vydechla a koukla se do jeho očí. „Miluji tě tak moc, že bych ti všechno odpustila, tak moc že bych pro tebe umřela. Miluji tě tak moc, že vychovávám sama tvoje děti. Milovala, miluji a milovat budu, Loki" vydechla jsem a cítila tu nehoráznou bolest.

„Už je pozdě, moc pozdě, Alex. Dovoli mi tedy zabít tě" řekl a mě najednou mě pohltilo bílé světlo.