WOLF - Nová generace

° 27 °

Místností znělo pravidelné leč pomalé pípání přístroje. Dívka se pomalu nadechla a vydechla. Zpod víčka bylo vidět její splašené lítání očí sem a tam. Dívce se zdál sen a ne zrovna příjemný....

- - - - -

Utíkám jako o život. Proč vlastně? Někdo mě honí? Pomalu jsem zastavila a snažila se uklidnit svůj zběsilý dech. Rozhlédla jsem se, ale až na temný les jsem nic neviděla. Co dělám v lese? Byla jsem přeci na závodě...

„Utíkej si, jak chceš, má milá. Mě neutečeš" zavrněl mi známý hlas do ucha. Vyděšeně jsem vykřikla a otočila. Avšak nikdo tam nestál. „UTÍKEJ!" vykřikl najednou hlas tak hrozivě, až jsem sebou cukla a daleko v dály se v mlze objevila postava. Zděšeně jsem vydechla, otočila se a pokračovala v běhu. Jehličí se mi zabodávalo do bosých nohou, větvě mě šlehaly do tváře a ledový vítr podal jako tisíce nožů, ale já i tak pokračovala dál. Běžela jsem do té doby, než se přede mnou objevilo...nic. Ocitla jsem se v naprosté temnotě. „Prosím! Pomožte mi někdo!" vykřikla jsem v naději, že tu bude někdo z mé rodiny. Že tu bude třeba má matka...

„Och zlatíčko, pojď sem" ozval se za mnou konejšivý hlas mé matky. Trhla jsem sebou a otočila se. Spatřila jsem ji, jak tam stála uprostřed naprosté temnoty v ohnivých šatech. Stála tam jako majestátní královna. Jako anděl, který mě přišel vysvobodit. Roztáhla ruce a pousmála se na mě. A já neváhala ani vteřinu a objala jí. Objala jsem jí tak silně, div jsem jí něco nezlomila. „Och matko, co se mi stalo?" kuňkla jsem a položila jsem si hlavu na její rameno. Jenže jsem necítila teplé maso, jako při objetí. Cítila jsem něco vlhkého, studeného a tvrdého. Zmateně jsem se odtáhla a pak vykřikla. Moje matka....Tohle není moje matka! Nemůže!

Místo jejích majestátních ohnivých šatů na sobě měla doutnající z části potrhané šaty. Její obličej byl shnilý, z díry v jejím obličeji vylézali šváby a z jejího těla vykukovali červy. Zděšeně jsem se dívala na svou matku, jak ke mně natahuje svou kostěnou ruku. „Vidíš, mé dítě? Tohle se ze mě stalo...tedy stane" povzdechla si kreatura a zvedla svůj kalný pohled. „Ty nejsi moje matka!" vykřikla jsem odhodlaně. Aspoň jsem se tak snažila znít...

„Nejsi!" vykřikla jsem a dala se na útěk. Po chvíli jsem do něčeho, respektive někoho, narazila. „Dylane?" vydechla jsem a chtěla ho obejmout, ale zarazila jsem se. V hlavě mi proběhlo jakési varování...myšlenka, že mi ublížil. „Opravdu sis myslela, že bych miloval někoho, jako jsi ty? Vraha? Nechutnou zrůdu?" zasmál se a začal hladit pramen mých vlasů. „Jsi jen ubohá nicka, Nessie... Navždy odsouzena být sama, stát se vrahem... A zničit svět" vydechl a přičichl si ke mně. „Padej ode mě!" křikla jsem a odhodila ho od sebe. Zmizel jako pára nad hrncem. Doslova. Vyděšeně jsem vydechla a podívala se kolem sebe. A pak jsem to uviděla. Vykřikla jsem.

- - - - - 

Dívka, jež ležela na lůžku, sebou začala cukat, její tep se nebezpečně zvýšil. Avšak nikdo to nezaznamenal. Bylo teprve čtyři ráno. Alarm doktorku nevzbudil.

- - - - -

Stála jsem v jakémsi skladišti, na zdi byli přivázaní lidé a já ty lidi poznala. Asi deset lidí, kteří tu byli, jsem zabila. Byli nevinní, ale mě to kdysi nevadilo. „Proč?" podívala se na mě asi desetiletá holčička bez oka. Pamatuji si ji. Moje pátá mise. Kovová trubka ji prošla okem a ihned ji to usmrtilo. Vedle ní byl dospělý asi třicetiletý muž, desátá mise, vytrhla jsem mu hrtan. A další a další. „Proč si nám to udělala?!" vykřikli všichni naráz. „Protože jsem..." hlesla jsem. „Řekni to, dcero má" promluvil sametový hlas mého otce a stiskl mé rameno. „Protože jsem vrah!" vykřikla jsem a zavřela oči. Když jsem je otevřela, ocitla jsem se zase v lese.

Nasála jsem studený vzduch a při vydechnutí se z mé pusy linul obláček páry. Přesto mi však zima nebyla. „Co tu dělám?" vydechla jsem a rozhlídla jsem se. Všude okolo byli jen stromy a mlhou protkaná noční krajina. Žádný zvuk či šelest větru. Jen já, můj dech a tlukot srdce.

„Naštěstí pro tebe, Nessie, nemůžeš umřít" řekl najednou uklidňující hlas mé matky. „Co?" zeptala jsem se jí nechápavě a otočila se, aby jí spatřila díky bohu v normálním vzhledu. „Smrt neexistuje. Jakkoliv ti to bude znít divně, umřela. Nic není věčné, ani ona nebyla. Sic nenastal její čas, odešla a její náhrada ještě nebyla určena, protože žezlo mají moc zlí lidé" promluvila.

„Jak..."

„Jak to vím? Jsem na jejich straně, i když neochotně. Vanesso, ať se u vás děje cokoliv, pospěšte si. Jinak svět, jak ho známe, přestane existovat" řekla a najednou se začala rozmazávat. „Mysli na to, že chceš žít. Na to, že chceš, aby se tvé rány zahojili. Na to, že chceš zachránit svého otce, matku, bratry a celý svět. Spoléhám na tebe, Nessie" vydechla máma s úsměvem a zmizela.

„Mami?" hlesla jsem. Nic se však neozvalo. „Matko!" křikla jsem a padla na kolena. Nechápavě jsem zírala do země a snažila se vstřebat všechny ty informace. Mysli na to, že chceš žít...

„Chci žít...chci žít...chci žít..." opakovala jsem pořád dokola. „Chci vidět své bratry, chci obejmout svou matku a říct otci, že se mu omlouvám" řekla jsem plačtivě. „JÁ NECHCI ZEMŘÍT! NECHCI TADY ZŮSTAT UŽ NAPOŘÁD! SLYŠÍŠ! CHCI ŽÍT!" vykřikla jsem pohledem upřeným na nebe.

Vstala jsem a zírala na šedou oblohu. „Slyšíš?! CHCI ODTUD PRYČ!!!" zakřičela jsem a po tváři mi stekla slza. V ten moment začalo pršet. Chladivé kapky dopadali na mou tvář a mísili se se slzami. Nic jiného se ale nedělo. Vůbec nic se nedělo. Najednou mě však ochromila bolest a já padla na kolena.

„Ahhaaah!" vyjekla jsem a z mé pusy vytekla krev. „Co to je?" vydechla jsem a snažila se zaostřit na krvavou loužičku na mé dlani. Znovu jsem zvedla pohled na šedivé nebe. „SLYŠÍŠ MĚ?! JÁ NECHCI ZEMŘÍT! CHCI ŽÍT!!" vykřikla jsem a zase mě ochromila ona bolest. Bylo to tak silné, že jsem jen tiše dopadla na zem a nechápavě zírala na oblohu, která se barvila do temně rudé.

Co se mi to děje? Matka řekla, že nemůžu umřít...Nebo si to můj mozek jenom vymyslel? Asi ano...vymyslel. „ÁÁrgh!" vykřikla jsem a začala se dusit vlastní krví. To opravdu umírám?

Najednou jsem znova vykřikla, když prudká bolest prošla celým mým tělem. Zírajíc na rudé nebe jsem zjistila, že pomalu přestávám vnímat svět. To opravdu umřu takhle? Pomalu jsem zavřela oči a nechala se unášet bolestivou černočernou temnotou.

- - - - - 

A v ten moment dívka přestala dýchat. Táhlý zvuk, jenž naznačoval tep jejího srdce, se táhl prázdnou místností. A doktorka si toho všimla až moc pozdě. Křičela, rozdávala pokyny a snažila se dívce nahodit srdce. Avšak nic. Ani doktorka či nejlepší technika ošetřovny nemohla již dívce pomoci.

„Doba smrti.... 4:44" vydechla skrz zatnuté zuby doktorka a položila jí přes obličej tenkou přikrývku. „To ne..." vydechl najednou hlas a doktorka se po něm poplašeně otočila. Stáli tam všichni. Derek, Daniel, Marcus a Toby, se slzami v očích a každý mohl v tu chvíli uslyšet mocné leč bolestné vytí.