WOLF - Nová generace

° 13 °

Vanessa

Nevím, jak a kdy jsem usnula, ale probudil mě jakýsi divný pocit prázdnoty, který se mi vůbec nelíbil a díky čemuž mnou projela mrazivá vlna. Trhla jsem sebou, zamlaskala a sundala si sluchátka z uší. Se zasténáním jsem se protáhla. Pak jsem strnula v pohybu a zadívala se na zeď. Je to u mě obvyklé, že se na něco zadívám, když přemýšlím. Je u mě obvyklé, že u přemýšlení vypadám jako vrah. Rozhodně ale není obvyklé, aby v tomhle baráku bylo takové hrobové ticho, kórt, když tady jsou mamky známí.

Zamračila jsem se a zaposlouchala se. Neslyšela jsem nic, krom tlukotu svého srdce a venkovní zvěře. Ve vzduchu jsem cítila špetku divného smradu.

Prudce jsem vstala. Nejsem nějaká naivka. Narodila jsem se do rodiny vlkodlaků, bohů a všelijaké šílenosti, takže jsem něco tušila. „Mamí?!" zařvala jsem a hned na to vyletěla z pokoje. Vletěla jsem do její ložnice. Nebyla tam. Zkusila jsem tedy její koupelnu. Odemčeno a prázdno. Vyšla jsem zpátky na chodbu a podívala se do pokojů sourozenců. Až na prach tam nikdo nebyl.

„Bruci!"

Sletěla jsem dolů ze schodů jako raketa a obhledala celé dolní patro. Kuchyň nic, koupelny nic, garáž nic, herna nic a v dílně byl akorát nedostavěný robotický vlk.

„Natasho!"

Vletěla jsem tedy do naší zahrady, byla ale velká tma na to, aby tam někdo mohl být. Rozsvítila jsem venkovní světla a prohledala každou píď.

„Clinte?!"

Zastavila jsem se před domem. Zhluboka jsem se nadechla a rozhlídla se. Jejich auta tu byla, takže nikam nemohli odjet. Tedy pokud si nechtěli udělat několika hodinovou procházku do města. Postupně jsem je začala znovu všechny obvolávat, ale nikdo se neozval. A dost mě děsil fakt, že tady opravdu slyším jen můj tlukot srdce. „Tati?!" zařvala jsem, a doufala v to, že je to nějaký blbý vtip.

Došla jsem dovnitř do obýváku a chytla se za hlavu. Tak jo...mysli. MYSLI! Nepropadej panice! Splašeně jsem létala očima po místnosti. Snažila se všimnout všelijaké maličkosti, jakéhokoliv detailu. Šlápota na koberci, poškrábaný gauč...krev?

Rychle jsem skočila k něčemu, co vypadalo jako krev. Namočila jsem v loužičce prst a přičichla. Voní jako Bruce...

Prudce jsem vstala. Co se tady asi tak stalo...? A pak mě to napadlo. Jsem přeci kouzelně nadaná...

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Celá jsem se uvolnila a zavřela oči. Myslela jsem na to, jak moc si přeji vidět minulost. Nechala jsem ze svého těla vyplouvat magickou energii, která se později měnila na zlatavou mlhu, která se zvedala a postupně zaplňovala místnost. Kolem mě se ozval křik. Poplašeně jsem otevřela oči a otočila se.

Roztříštění skla, křik...ženský křik. Vlkodlačí řev...raněný řev. Splašeně jsem koukala na rozmazané šmouhy kolem mě. Snažila jsem se v nich něco vyčíst, ale všechno se to dělo tak rychle! Po chvilce se to trochu rozostřilo. Nějací muži.... V černém...pobodali Natashu. „Uspěte tu zelenou gorilu!" ozval se zkreslený mužský hlas a šmouha ukázala na mě, přesněji řečeno za mě. Otočila jsem se a spatřila právě měnícího se Bruce. Nějaká veliká šmouha ho pak rychle zpacifikovala. Na všechno to dění okolo jsem se koukala s vyděšenýma očima. Uslyšela jsem prudký a rychlý běh. Otočila jsem se ke schodišti a spatřila svou matku, která tomu chaosu nějak utekla. Ač nerada, musela jsem běžet za ní.

Běžela do mého pokoje. Zběsile otevřela dveře, div je neurvala.

„Vanesso – ty...spíš" hlesl matčin hlas zděšeně, ale napůl úlevně. „Neboj se, holčičko moje, za chvíli se vrátím. Jdu si něco naléhavého vyřešit" řekla plačtivě a něco vedle mě položila. Při bližším prozkoumání jsem si všimla, že to byl její náhrdelník, který jí kdysi dala bohyně Hel. Ale...proč mi tohle dává?

Nechápavě jsem se na ní otočila. A v tom najednou se to stalo. Obraz mé matky byl natolik ostrý, abych to uviděla. Její kůže, byla bledší než stěna. Dalo by se říct, že byla úplně průhledná. Po těle jí naběhly žíly černější než noc. A její oči...Panebože! I ty byly z poloviny černé. Její vlasy ztratily ten krásný objem a lesk. Polovinu jich dokonce ztratila Moje matka se změnila v doslova noční můru...ve zrůdu... v chodící zombie. Pak mě něčím přikryla. Nějakou divnou látkou.

Matka se najednou rozběhla k oknu, které rychle otevřela a chtěla pravděpodobně vyskočit. Tedy...aspoň to tak mělo vypadat. „Chtělas zdrhnout, ty vlkodlačí fuchtle?!" ozval se další mužský hlas a něco střelil do mé matky. Ta se s křikem svezla na zem.

„Mami!" vykřikla jsem a běžela k ní. „Mami..." hlesla jsem a klekla k ní. Uslyšela jsem těžké kroky. „Dobrou, Obludko" a s tím se ozval výstřel. „Mami!" křikla jsem, i když jsem věděla, že mě nemůže slyšet. Kulku dostala přímo do hlavy, ze které začala téct černá krev. Nechápavě jsem se na matku podívala. Co se to s ní najednou stalo? Sundala si náhrdelník, který si nesundala celé věky a proměnilo jí to v....tohle?

Zběsile jsem utíkala za postavou, co unášela moji matku, ale zasekla jsem se v obýváku, ve změti barev, hlasů a naprostého chaosu. „Nessie..." ozývalo se najednou ozvěna jako o v nějaké jeskyni. Zběsile jsme se otáčela kolem. Ano, otec mě možná učil, jak tuhle mlhu vyvolat, ale nenaučil mě, jak se pak dostanu zpátky do reality.

Ach, moje hlava...vše se mi začíná točit...Zrak se mi zamlžuje...

„Nessie?!" ozval se hlas zřetelněji. Bohužel jsem ho ale nedokázala rozpoznat. Ale připadal mi tak známí...už jen pro tu přezdívku. Odkud ho jen znám? Zní tak moc povědomě.... Asi brzo omdlím...

„Odvolávám tě!" křikl najednou hlas tak nahlas, že jsem se musela chytnout za uši a svezla jsem se na kolena. Mlhavý opar pomalu mizel a odhaloval tak....

„Toby?!" vydechla jsem vyděšeně a pevně ho objala. A abych nekecala, tak jsem se rozplakala. „Panebože Toby, co tady děláš?!" vyjela jsem na něho. Ovšem jsem byla vyplašená než naštvaná. Toby se zavrtěl. „Jejich babičce se něco stalo, a tak mě jeho brácha odvezl domů...museli do nemocnice a nechtěli mě tam nechávat samotného" řekl nezaujatě a podivil se. „Ségra, mám tě sice rád, ale proč mě drtíš v objetí, když jsem byl pryč jen pár hodin?" nechápal a snažil se z mého objetí vyvlíknout. Já mu to však nedovolila...

Musela jsem se ujistit, že je tady...že tu doopravdy stojí, v pořádku ani s křivým vlasem na hlavě. Nanovo jsem se rozplakala. „To stačí, Vanesso!" vykřikl najednou hrozivě Toby. Podívala jsem se mu do očí, které nebezpečně plály. „Co se ti stalo? Co si v té mlze hledala tak důležitého, že si se málem ztratila ve vzpomínkách? Což je mimochodem nebezpečný, takže to nedělej, když seš sama!" řekl a ke konci mě pokáral. Pokáral mě kluk, který je mi do půl pasu a kukuč má jako to nejroztomilejší štěně...

„Vanesso Virginie Starková, co se tu stalo?" položil mi otázku, na kterou jsem nebyla skoro schopna odpovědět. Už jsem se nadechovala, že mu to řeknu. Že mu řeknu pravdu o tom, že je unesli. Měla bych mu říct i to o matce?

Zarazil nás ale zběsilý zvonek a neustálý buchot do dveří. S bratrem jsme se na sebe udiveně koukli. „Třeba to budou kluci!" vykřikla jsem vyděšeně a utíkala ke dveřím, div se nezabila. Ale jakmile jsem už z dálky viděla přes skleněné dveře, vyděsila jsem se ještě víc.

Neohrabaně jsem otevřela dveře. „Kyle?!" vykřikla jsem vyděšeně, když jsem ho viděla pokrytého krví a nesoucí ho nějakou dívku. „Pro-prosím pomož mi!" vykřikl plačtivě.