WOLF - Nová generace

° 3 °

Zabouchla jsem dveře od domu a naštvaně hodila kabelku na gauč. Pak jsem se otočila na mou dceru, která se provinile krčila u schodů. Zhluboka jsem se nadechla. „Vanesso, proč? Proč se pořád jen s někým mlátíš? Proč nám přiděluješ problémy?" zeptala jsem se jí. Vanessa se zatvářila ublíženě. „Mami já tě nechtěla naštvat, ale-"

„Nenaštvalas mě. Jsem jen zklamaná" pousmála jsem se na ní smutně. „Beruško, je skoro konec školního roku, a i tak si nedáš pokoj. Proč ses s ním bila?" zamračila jsem se na ní. Její provinilý postoj se najednou změnil na bojovnost. „Ale on si začal!" vykřikla. Zamračila jsem se. „Mě nezajímá, kdo začal! Mě zajímá, proč se vždycky necháš vyprovokovat! Neovládáš se, Vanesso!" vykřikla jsem, abych přerušila její pokusy to svést na někoho jiného.

„Říkal...Říkal, že jsem mamánek, stejně jako moji bratři. A řekl mi nějakou divnou blbost" řekla naštvaně. „Řekl mi, že mu matka říkala, aby se se mnou nebavil. Prej se s námi nikdo nebaví jen pro to, že jsi vrah, nebo co. Ale ty si jen malířka" řekla naštvaně.

Zamrazilo mě. Nikdy jsem dětem neřekla naši minulost. Ano, věděla o členech Avengers, ale nikdy nikdo z mých dětí nevědělo, že něco jako tým Avengers někdy existovalo. Snažila jsem se to držet pod pokličkou, aby se nechtěli stát nějakými rádoby hrdiny.

„Nevěř všemu, co se povídá!" vyjekla jsem a sedla si na gauč. Nessie si sedla hned vedle mě. „Tak proč se s námi nikdo nikdy nebavil? Všichni se jen znechuceně podívají, když si k nim přisednu. Bolí mě to, mami" vydechla plačtivě a položila si hlavu na mé rameno. „Vždycky mě to trápilo, už od první třídy! Nikdy jsem nepoznala, jaké to je mít nejlepší kamarádku! Nikdy jsem nepoznala ty teenergerské věci, jako to dělaj ve filmech!" kuňkla. „Ale notak! Máš přeci Dylana!" řekla jsem povzbudivě.

Dylan...už od prvního pohledu se mi ten kluk příčil. Je to potetovanej frajírek, co má piersing a úplně prázdnou hlavu, tedy...aspoň se tak chová.

„Ale prosím tě, nesnášíš ho" vzlykla a já ji objala. „Ty jedna náladová puberťačko! Vanessa Starková a brečet? Ty, která ráda nakopává prdele, bije se a vyhrává...brečí? Ty, dcera boha lstí a vlkodlačice?! Vzchop se!" zasmála jsem se. Nesnášela jsem ji vidět plakat. Vanessa byla vždy silná osoba. Dokázala dokonce odnést mrtvého potkana, když se našel na zahradě, což mí synové...neuměli. Už od malička byla jiná...Jako miminko neplakala, jako dítě si hrála s dinosaury než s panenkami. Vždy se chovala více jako chlap. A když jí vidím brečet...trhá mi to srdce.

„M-máš pravdu! Jdu...jdu zavolat Dylanovi!" řekla a jako raketa vystřelila do svého pokoje. Jen jsem se nad tím zasmála a koukla na televizi kde dávali zprávy. Počkat? Kolik je, že už dávají zprávy. Koukla jsem se na čas, který byl v dolním rohu obrazovky.

„Sakra! To už je tolik?! Toby!" vyšilovala jsem, hledala boty a skoro si zapomněla kabelku. Rychle jsem nasedla do auta, nastartovala a kličkovala ulicemi. Připadala jsem si, jako bych dělala nějaký konkurz na Rychle a zběsile.

„To-Toby, promiň!" vyhrkla jsem, když jsem ho viděla jako jediného stát před školou. Usmála jsem se na něho, ale úsměv mě přešel, když jsem uviděla jeho tvář. Měl monokla...Měl zatracený monokl!

„Kdo...Kterej zmetek to udělal?!" zahřměla jsem, ale on mě jen s ledovým klidem obešel a nasedl do auta. „Toby, nepojedeme, dokud neřekneš, kdo to udělal!" řekla jsem rázně, ale on mlčel. „Tak fajn...Nedostaneš čokoládu" řekla jsem naoko naštvaně, nasedla a nastartovala. Toby se na mě šokovaně podíval. „Mami, nestarej se o to! Bude to jen horší..." řekl tiše a já se na něho koukla do zpětného zrcátka. Vypadal jako smutné štěně. Povzdechla jsem si. Možná že má pravdu, ale já to chci sakra vědět!