WOLF - Nová generace

° 12 °

Pohled třetí osoby

Kamennou chodbou se ozývaly zvuky podpatků a nepatrného smíchu. Drobná blondýnka se ani nepokoušela zakrýt svůj úsměv, když se dozvěděla onu skvělou zprávu. Vyšlo to! Plán naprosto skvěle vyšel a hrál jim tak do karet.

Nadšeně si k sobě tiskla papírovou složku, jejíž obsah měl sice jen pár papírů, ale za to pro ni moc důležité informace a fotky. Rozrazila dveře a zarazila se na prahu. Co tu ten blbeček zase vyvádí?

„Sestřičko moje nejdražší, řekni, že pro mě máš skvělou zprávu" ozval se hluboký mužský hlas, skryt v temnotě. „Oslepneš, ty Krtku, jestli tu budeš pořád sedět po tmě!" napomenula ho s naoko káravým hlasem a místností se ozvalo klapnutí vypínače. Z temnoty se tak stalo lehce osvětlená místnost levnými zářivkami a odhalila tak muže, který se válel na staré pohovce. Zavrčel. „Radši oslepnu než vidět tu bídu, ve které jsme se ocitli, sestřičko moje nejdražší!" zasyčel na ní a prudce si stoupl. „Podívej se na nás... Kdysi mocná a bohatá rodina se bije s krysami o staré skladiště!" rozeřval se.

Blondýnka se na něho usmála. „Uklidni se, Krtku" zasmála se a sedla si do polorozpadlého křesla naproti němu. Sedl si naproti ní s naštvaným výrazem a založil ruce na prsou. „Mluv!" pobídl jí syknutím, když se jeho sestra k ničemu neměla a jen se potulně usmívala. Hodila s neskrývanou radostí složky do jeho klína. Mladík k ní nechápavě pohlédnul. „Vyšlo to?" zeptal se s nadějí v hlase a složku otevřel. „Jak nejlíp mohlo, bratříčku. Jen je tu háček, ten háček uvidíš na posledním listu" řekla už s vážnou tváří. Mladík zběsile vytáhl poslední list a zahleděl se na něho. Přes celou stránku na ně byla fotka, nad kterou se zamračil. „S tím jsme počítali?" zeptal se a prohlédl si detaily. Byla na ní ruka jednoho z jejich zaměstnanců, který to zkoušel. Jeho kdysi dost živá a masitá ruka byla teď na fotce vyfocena jako ruka, kterou tvořila jen kost.

„S těmihle následky se počítalo. Na ně se ale počítat nebude" řekla jeho sestra. Bratr se ještě chvíli díval na onu fotku, než list otočil. Zaměstnanec Emil Frank hned poté, co se dotkl subjektu č. 05. Za pět minut se sesunul na zem mrtvý. Chvíli poté, se jevil jako nemrtvý a je držen v hale 9 D.

„Nemrtvý?" zasmál se nad tou pitomostí brunet a pohlédl na svou sestru. Ta kývla. „Kdybys sis to přečetl, nemyslel by sis, že je to blbost!" napomenula ho. „Subjekty, jež se dotkly... usmrtilo je to. Když se pak zase žezlem oživili, jevili se jako nemrtvý. Neschopní komunikace, neschopní myšlení či vlastního chování. Jsou jako roboti. Nemají žádné potřeby. Mají totálně vymyté mozky, takže je lehké je ovládnout. Jen na to pomysli! Pomstíme se takovou armádou, že na to nebudou stačit a tenhle svět bude patřit nám!" křikla na něho natěšeně sestra.

Zatvářil se na ní pochybovačně, ale pak se na jeho tváři rozlil úsměv. Líbila se mu ta myšlenka. Ale chtěl je nejdřív co nejvíce potrestat. Aby si uvědomili, že i oni jsou zasraní smrtelníci. „Fajn, to je všechno, co si mi chtěla říct?!" řekl chladně a hodil složku na gauč vedle sebe. Jeho sestra se zase uculila. „Ne tak docela" usmála se na něho. „K mému oušku se dostalo, že Stark Industries má nového šéfa" ušklíbla se. Zaujatě se na ní podíval, spojil prsty na rukou a lokty se opřel o kolena. „Povídej" vydechl. „Edward Stark, syn Anthonyho Starka, převzal velení. A chystá zase vyrábět zbraně. A hádej, kdo včera konal večírek, na který jsem se dostala?" řekla. „Ne ne!" vydechl její bratr a pohlédl jí do očí. „Ale jo jo! A hádej, u koho je teď připoutaný ke zdi?" zasmála se zlomyslně a její bratr s ní. „Vydíráním si obstaráme zbraně. Povznesme tuhle organizaci do takových výšin, ve kterých ještě nebyla" zasnila se. „Už žádné krčení, někde v rohu jako krysy!" řekl pro změnu její bratr.

„Otec už 'koupil' budovu, která bude sloužit jako základna a velký sklad zbraní. Bude to velkolepé, bratříčku a my. My se dostaneme do první řady, ze které si budeme užívat jejich utrpení. Budou trpět za to, co naší rodině provedli. Budou trpět za to, co s touhle organizací provedli!" vykřikla tak děsivě, že i žárovky poblikaly. To však oba hodili na jejich levnost a fakt, že už jsou honě staré.

„To si piš, sestřičko" ušklíbl se na ní bratr a stoupl se vedle ní. „Už se těším na ty jejich výrazy! Máme foťák? Rád bych si to pak vyfotil!" řekl mladík. „Už jsem poslala Alfreda, aby je vyzvedl. Bude to taková sranda!" Místností i celou tichou budovou se rozezněl jejich nefalšovaný zlý smích smíchaný s kapkou šílenosti. Taky tam zaznělo nějaké to krysí písknutí, ale to jim bylo šumák.

Po několika minutách šíleného smíchu utichli. „Budou litovat, co udělali naší tetě! Budou škemrat o jejich mrzký život!" rozkřičela se najednou blondýnka a zatnula ruce v pěst. „To vskutku budou. Ale pro teď..." odmlčel se její bratr a otevřel dveře. „...Co kdybychom navštívili našeho hosta?" usmál se na ní bratr, podal jí ruku a společně vyšli kamennou chodbou do další zatuchlé místnosti, kde se ukrýval jejich podklad. Jejich naděje.