WOLF - Nová generace

° 15 °

Kyle

Hladil jsem svou malou princeznu po vlasech, když se ozvala ta nafoukaná Žába. „Nikdy jsi nezmínil, že máš sestru" ozvalo se od ní zaraženě. Koukl jsem se na ní jako na naprostého debila. Bylo pro ni nějak podstatné? Závisel na tom snad osud lidstva?

„Proč bych to měl zmiňovat?" nechápal jsem. Taky nikdy ve skutečnosti nezmiňovala své bratry, i když o nich každý idiot ve škole věděl. Tedy...nevěděl jsem o tom....Tobym? Asi se tak jmenuje....

Žába vypadala, že chce něco říct, ale zarazil jí křik jejího bratra. „Toby?!" vykřikla vyděšeně a hnala se za ním. Okey...Co se to teď tady sakra děje?!

Rychle jsem běžel za nimi, aby mi nic podstatného neuniklo. Jakmile jsem se ocitl v jejich obýváku, viděl jsem je v objetí. Nevím, z jakého důvodu, ale najednou se mi chtělo strašně kýchnout! „He...he..." už jsem to málem udělal, než jsem to naneštěstí potlačil. Byl bych tu asi za pěkného debila, kdybych jim tu v takovou chvíli kýchl. Nechápavě jsem se podíval kolem, jestli tu třeba nemají kočku, na které jsem alergický, ale zahlédl jsem jen divný zlatavý prášek, co se tady kolem povaloval.

To jsou tak bohatí, že tady mají i prach ze zlata?

„...Kde jsou všichni?!" vykřikl najednou ten klučina, čímž mě vytrhl z prohlížení jejich obýváku. Přesunul jsem na ně pohled. Oba dva vypadají, jako by se měli zhroutit. No jo... Teď když jsem se tak zamyslel...Bylo tu hodně lidí, když jsem odcházel, tak...kde jsou teď?

„Unesli je, Tesáčku" ozvalo se její vyjeknutí. Zasmál bych se nad tou trapnou přezdívkou, ale tohle rozhodně nebyla situace pro smích. Jak jako unesli? Kdo a proč sakra? A jak?! Jak jsem již stihl poznat, byli to lidi z bývalého týmu Avengers, tak jak je mohli kurva unést?!

„Sorry lidi, že vám do toho takhle skáču, ale...Unesli? Unesli toho obávaného Hulka, Thora a podobné zrůdičky? A proč by to sakra někdo dělal? Tým se rozpadl před dvaceti lety, ne?" ozval jsem se a dal tím tak najevo moji existenci.

Vanessa se na mě otočila, řekl bych až s vražedným výrazem a potichu zavrčela. „To bych, můj Spící hnise, taky ráda věděla!" vykřikla naštvaně. „A o jakém týmu tu sakra mluvíš?!" vyjekla pak a rozhodila při tom rukama. Zamračil jsem se nad tím, co řekla. Skoro jsem až vyštěkl nad její kreténskou přezdívkou, ale jsem přeci rozumný vlkodlak *ehm! Na rozdíl od ní. Ehm! * takže jsem to nějak potlačil.

Měl jsem jí ukousnout hlavu už v první třídě, aspoň by mi tak neoxidovala v mém životě. Nechápu, jak se do prdele stalo, aby šla na stejnou základku, střední a vysokou jako já! A ještě do stejné třídy! Bůh si se mnou kurva pohrával a určitě si to náramně užíval.

Z mého myšlení mě dostal fakt, že neví, o čem jsem mluvil. Jak sakra nemůže vědět o týmu, kde její drahá matinka byla? Žila snad v jeskyni?

„Víš co? Nic mi do té tvojí rodiny a kamarádíčků není! Odnesu si svoji sestru a budu doufat v to, že se pro tebe ti únosci vrátí!" vyjekl jsem a mířil za mou sestrou, když v tom najednou se ozvalo tříštění skla. Než jsem se stihl otočit, granát vybuchl a tím mě odhodil na zeď, po které jsem se bolestivě sesunul. Ti dva na tom nebyli o nic lepší. Proletěli okny, jejichž sklo se do nich zabodlo.

Příšerně mi pískalo v uších a moje vnímání bylo na bodu mrazu, takže moje pokusy o nějaké vstávání byly mizerné. „Ky-, KYLE! Běž – svoji sestru, mu – zmizet!" zařvala mi Žába do ucha a pomohla mi zvednout se. Do domu zase někdo něco hodil. Zaostřil jsem na to...Vypadalo to jako kanystr s benzínem. Obsah kanystru se začal pomalu vylévat po podlaze. „Pospěš!" vyjekla stále tiše a popohnala mě. Rychle jsem šel nahoru, do jejího pokoje si vzít mou malou princeznu do náruče.