WOLF - Nová generace

° 17 °

Vanessa

„Pro rány boží! Můžete to vy líní psy aspoň jednou zvednout?!" zasoptila jsem už potřetí, když to ani jeden z nich nezvedal a já vždy spadla do schránky. Kde můžou kruci být?! Hodila jsem mobilem na postel a vjela si do vlasů. Super...Fákt super! Není Daniela, není Dereka a není ani Marcuse! Všechno zařizování tedy padá na mě! Musím ještě obvolat pár lidí...a zabít Carlose...

V tu ránu mi někdo zavolal a já v naději, že je to jedno z těch blbých štěňat, popadla mobil a bez podívání ho přijala. „Halo?!" křikla jsem nadějně. „Jsem rád, že můj sexy hlas slyšíš ráda! Našel jsem tu pár kousků, které bych ti mohl dát. Kolik bys sis jich přála, Princezno?!" ozval se do telefonu Carlos a já zavrčela. Kretén...

„Chci všechny, rozumíš? Taky bych chtěla pro jistotu nějaké vrhající nože...dýky a hodně, hodně nábojů...Zařiď to co nejdříve! Už si volal Edwardovi?!" křikla jsem a sedla si na postel. „Nezvedá to! Tak nějak jsem doufal, že je na tom shromáždění, o kterém mluvil tvůj děda..." řekl. Zamručela jsem a zapřemýšlela. „Neviděla jsem ho tam. Musí někde být, přeci se po něm neslehla zem!" vyjekla jsem. „Chlapi říkali, že ho naposled viděli se sexy blondýnkou" uchechtl se Carlos. Znechuceně jsem převrátila oči a tipla hovor.

S velkým povzdechem jsem se vrátila do obýváku. „Hele, Žábo!" upozornil na sebe hnedka Kyle. Koukla jsem se na něho. Ukázal na mého bratra. „Kňourá, že má hlad!" křikl nezaujatě. „On ho má taky!" křikl zase dotčeně Toby. Přeměřila jsem si ty dva pohledem a povzdechla si. „To zaspíš!" řekla jsem, protože jsem moc nefandila tomu, že tu děda bude mít nějaké normální jídlo. „Na dnešek už toho bylo příliš. Vyspěme se a ráno budeme moudřejší" pousmála jsem se. „Dobrou, sestři! Kyle!" zívl Toby a upaloval do svého pokoje.

Popošla jsem tedy ke Kyleovi. „Kyle, ukážu ti-" začala jsem, ale přerušil mě. „Netřeba, nechce se mi spát. Budu hlídat sestru" vydechl a chtěl projít kolem mě, ale já ho chytla za loket. Naštvaně se mi vysmekl. „Tak hele, Spící hnise, nějak se o tebe nezajímám a ani nepečuju – nejsem tvoje máma -, ale měl by ses v klidu vyspat. Bella se určitě dnes a ani brzo ráno neprobudí. A určitě nechce vidět tenhle hnusný ksicht hned po probuzení" řekla jsem mu, chytla ho pevně za ramena a odvedla ho do ložnice, kde jsem se s ním nepárala a hodila ho na postel. „Teď půjdeš spát a budeš chrápat jako zabitý. Nebudeš chodit na žádný tajný procházky nebo tě tady zamknu!" přikázala jsem mu naoko přísně a práskla dveřmi. Sjela jsem po nich a spojila ruce pod koleny. Cítila jsem se divně...strašně mě tížilo na hrudi a žaludek dělal kotrmelce.

Jakoby všechen ten stres a smutek na mě spadl až teď, když jsem zavřela ty dveře. Nečekaně jsem vzlykla. A zase, zase... „Tati...proč si mě v tom nechal?!" kuňkla jsem pro sebe a setřela slzy. „Asi to bude pravda, co se o tobě říká" povzdechla jsem si, opřela hlavu o dveře a zavřela oči. Mohla bych mu zkusit zavolat, ale bojím se...Ne, že bych se bála, že se mu něco stalo, je to bůh, který sem kdysi přitáhl mimozemšťany...Bojím se o to, aby se s některýma těmi lidmi nespolčil...povahu na to má... „Ale přeci jen! Aby devět lidí... takhle unesl! Něco mi na tom....smrdí" vydechla jsem si pro sebe a v tu ránu se otevřeli dveře a já žuchla na zem.

„Asi sis dýchla pod nos" ozvalo se nade mnou a já na toho idiota zúžila oči. „Když dovolíš...Nedá se tady spát. Nejdřív mi tady říkáš, jak mám spát, a nakonec mi to sama narušuješ!" ušklíbl se na mě. „Šoupni se, máš prdel jako kombajn" řekl najednou a než jsem stihla něco udělat, nohou mě odšoupl a sedl si vedle mě. „Ech... můj monolog už skončil, takže se můžeš vrátit...ke...spaní" znejistila jsem a posadila se. „Nechce se mi spát a k tomu tvému monologu...Máš pravdu. Byli to Avengeři...i když ženatí a plno děcek na krku.... I tak to jsou profesionálové... Něco je tedy muselo zaskočit, když se nebránili" ušklíbl se nad svou dedukcí Sherlock.

Zamračila jsem se na něho. Na to bych možná časem přišla...„I kdyby, nemáš na to jediný důkaz!" zamručela jsem. „Slečna je bručoun! A pěkný pesimista"

„Jsem veliký realista, v tom je pěkný rozdíl!"

„Ani ne, Prašivo. Pesimismus a realismus je skoro jedno a totéž samá věc. Lidi ale věří o opaku" ušklíbl se. „Nějaký chytrý! Spolkls snad moudrost světa? A co po mě vlastně chceš? Abych skákala sedm metrů vysoko nad tím, že moje rodina a kamarádi byli uneseni? To v té hlavě máš salát, nebo tu debilitu jen hraješ?" zatvářila jsem se na něho nechápavě. „Tak hele, na moji obhajobu!" vykřikl a odmlčel se. „Je asi tři ráno...já nevyspalý, protože do toho jedna Žába furt kecá...a navíc jsem pěkně vystresovaný kvůli své sestře...Nechtěj po mně, aby mi to v tuhle situaci myslelo!" zatvářil se uraženě a naštvaně. Podle jeho koutků úst to ale jen předváděl. „Kyle, připrav se na to, že táhle situace se bude opakovat častěji, a po tobě bude potřeba, abys myslel" řekla jsem mu zcela upřímně, zvedla se a podívala se na něho.

„Přeji ti ty nejhorší noční můry, Kyle" řekla jsem tiše a rychle pádila do svého pokoje. Co jsem mu to kruci řekla? A proč vlastně? Jsem pitomá kráva! S frustrovaným vydechnutím jsem se svalila do postele a kašlala na nějaké převlíkání. Usnula jsem a chrápala jako dřevorubec až do bůh ví kdy.