Mr.Boss ✔

Chapter 13

Stepoval u auta na školním parkovišti.Měl sluneční brýle,a s někým telefonoval. Holky z vyššího ročníku si o něm špitali,na koho asi čeká.
Sherry,a Lusy na něj koukají taky velmi překvapeně. ,,Vážně pro tebe přijel?" Drcá do mě Sherry. ,,Jo...."
Oči mám ještě pořád rudé od pláče.

Rozejdu se k němu.Hned jak uvidí mou postavu,která vypadá dnes strašně,odložil telefon. Chtěla jsem se schovat v jeho náručí.
Prostě jsem se k němu rozběhla,a pevně objala okolo pasu. ,,Žabičko... Neplakej." Schoval mě v náručí. Šeptal mi slova útěchy. ,,Pojď.Pojedeme na oběd?" ,,Nikam nechci." ,,Dobře.Pojedeme ke mně.Něco uvařím.Co ty na to?" ,,Dobře...."

Pomohl mi do auta.Nechtěla jsem ani koukat.Prostě jsem tam seděla,a měla zavřené oči. ,,Žabko..Připoutáš se nebo..." Pochopil,že to neudělám.Natáhl se,a pás mi zapl.
,,Hlavně neplakej žabko." Snadno se říká,a však hůř dělá. Chtě nechtě,mi po tváři steklo pár slz.

,,Až budeme u mě,Tak mi všechno povíš jo?Uvařim třeba čaj.Bude to dobrý." ,,Ve dvě musím být doma.Nebo budu mít ještě větší problémy." ,,Neboj."

Dá ruku na mé stehno,a já ucítím teplo jeho ruky.Nevím proč,ale nějak mi to chybělo.Chybělo mi poslouchat jeho debilní keci. Jo.Prostě ho potřebuju. Jenže čím víc jsem si říkala tyhle věci,tím víc jsem si začala uvědomovat,že to co k němu cítím,není nenávist k tomu hajzlovi,který mě vydíral. Bylo to něco víc k osobě,která má starost jestli jsem v pořádku.Jenže si prostě nechci připustit,že je to............

,,Sme tady." Přímo na proti nám byl mrakodrap.Jeden z mnoha tady.Ovšem,zrovna v tomto si můžou dovolit žít jen bohatí lidé.Pomohl mi vystoupit z auta,a celou cestu,která byla sice krátká,pevně svíral mou ruku.Rozhlížela jsem se,jestli tu náhodou není někdo,kdo by mě mohl poznat. ,,Žabičko..Sem nikdo nepáchne.Tady potkáš maximálně zazobaný idioty.Jako já." Jeho slova mi hned zvedli náladu.Na mé tváři se objevil úsměv.

,,Dobré odpoledne ,pane Alexi." Pozdravil starší muž za pultem. ,,Dobré Seane." Věnoval mi milý úsměv,a dál se věnoval své práci. ,,V kolikátém bydlíš?" ,,Čtyřicet devět." ,,To je předposlední?" Kývne na souhlas. Jeho kroky vedou k výtahu.Já se však zastavím,a odmítám do té plechové bedny vlézt. ,,Já půjdu po schodech." ,,Blázníš?" ,,Já tam nemůžu." Ukážu na výtah. ,,Proč ne?" ,,Mám Klaustrofobii.Těžkou..." ,,Bože,žabičko.Proč si to neřekla hned?" Jen pokrčím rameny. ,,Nemůžeš jít všechny ty patra." ,,Ale já nemůžu do té plechovky." Záporně kroutím hlavou,a doufám,že to konečně pochopí. ,,Dívej se mi do očí." Nechápu proč.Udělám co mi řekl. ,,Fajn.Už sem ti řekl,že máš krásný oči?" ,,Ne...." ,,Sou úžasný.Člověk se v nich hned ztratí." Jednu ruku na chvíli sundal z mého ramene,hned jí však vrátil zpět. Dívala jsem se do jeho očí,a vnímala jen jeho.

Dokud mnou neprojel nepříjemný pocit. Stála jsem v té plechovce,která jela nahoru. Nenene. Proč se zdi zmenšují? My tu umřeme. ,,Já chci pryč.Alexi já musím.." Mnohem hůř se mi dýchalo.Jako bych vůbec nemohla. ,,Dívej se mi do očí Su." ,,Ne.Ne.Ne..." Pak už byli jen jeho rty na mých.Líbal mě s neskutečnou dávkou intenzivnosti.

Teprve cinknutí,a šokující slova nějaké staré paní,nás donutilo odtrhnout se od sebe. ,,Taková neslýchanost!" ,,Paní Baker,neslýchanost by byla,kdybych s ní tady dělal jiné věci.Tohle je myslím ještě v pohodě." Mrkl na ní,a mě vedl dlouhou chodbou.Zastavili jsme u bytu číslo 350.

,,Omlouvám se,že jsem se na tebe tak vrhl.Nebyla jiná možnost...." ,,Nikdy si se neomlouval.A vlastně to asi vážně byla jediná možnost." ,,Dáme si čaj,a všechno mi řekneš jo?" ,,Dobře."

A tak jsem se ocitla v jeho luxusním bytě.