Mr.Boss ✔

Chapter 16

Kdyby to bylo pár dní co jsme se neviděli.Byl to celý týden.Celý týden zoufalých zpráv jak jeden druhému chybnýme.Jak mu chybí moje náruč,a polibky.Jak mě chce mít v posteli,a mazlit se.
S vydrží jsem mu odpovídala jak moc mi chybí.Ať ještě počká,že nemáme na výběr.

S tátou jsem nemluvila vůbec.Ani ,,ahoj" jsme si neřekli.Veškerá komunikace mezi námi zmizela.Procházela jsem okolo něj.Když pro mě přijel před školu,nastoupila jsem,ale to bylo vše.

,,Já už to nevydržím.." Je okolo dvanácté večer.Alex mi kňučí do telefonu,že už nemůže. ,,Já vím...Ale jak to mám udělat?" Zní tak zoufale.
,,Dobrou noc." Zavěsila jsem.

Chci ho vidět. Potřebuju ho.Potřebuju silně obejmout.

Vykradla jsem se potichu z našeho bytu.Venku byla pěkná kosa.
Stopla jsem si prvního taxíka,a řídiči nadiktovala adresu.Cestou jsem se rozbrečela.

Ten mrakodrap.Říkejme tomu mrakodrap.Svítilo se v skoro každém bytě.To tady snad nikdo nechodí spát nebo co? Rozešla jsem se dovnitř.Za pultem nebyl nikdo.Tedy nikdo nebyl vidět.Až když jsem se ohnula přes pult,zjistila jsem,že je tam Hazel,a hrabe se v nějakých papírech. ,,Hazel?" Vzlyknu.Hned zvedne hlavu. ,,Bože dítě! Copak se stalo?" Rukávem si setřu slzy. ,,Můžu nahoru?" ,,Samozřejmě.Utíkej." Výtahu se vyhnu obloukem.Sice mi trvá nějakou dobu,než vyšlapu všechny ty schody,ale nakonec se dostanu až nahoru. Stojím před jeho dveřmi,a marně se snažím odemknout rozklepanýma rukama.Přes slzy v podstatě nic nevidím.

Dveře se otevřou.Klič mi vypadne z ruky hned jak jsem vtažena do jeho náruče. ,,Žabičko..."  Rozbrečím se naplno. Moje slzy stékají po jeho nahé hrudi.Stojíme mezi dveřmi.Je mi úplně jedno jestli tady teď někdo půjde. ,,Si celá promrzlá..." Vezme mě pod zadkem,a zvedne. Je tak úžasný pocit cítit to teplo.

Posadí se se mnou na koženou sedačku,a houpe se ze strany na stranu. ,,Neplakej.Bože mně to trhá srdce..." Snažil se mě všemožně uklidnit. ,,Promiň.Neměla jsem sem tak vtrhnout.." Mumlám. ,,Nevadí.Jak by mi to mohlo vadit?Konečně tě mám u sebe." Dává mi polibky do vlasů.Šeptá mi jak rád mě zase vidí.Jak to bylo strašné. 

,,Copak se stalo?" ,,Táta.On je úplně jiný.Poslední dobou nějak moc pije.A ten den kdy jsme se viděli naposled tak..." ,,Tak co?Žabičko co se stalo?"  ,,Byl opilý..Řekl,že sem se byla někde kurvit." ,,A? tohle neí všechno,Su." ,,Uhodil mě." Jeho by zamrzl.Žíly na rukou mu vystouply. ,,Cože tě?!" Zněl najednou naštvaně.Neznat ho,tak se ho bojím. ,,Byl opilý...." ,,To ho,ale neomlouvá! Já ho zabiju!" Objala jsem ho okolo krku. ,,Prosím..Nechoď pryč." Pocit,že se znova rozbrečím byl silný. ,,Žabičko..." Zoufale vydechl. ,,Půjdeme si lehnout.Co ty na to?" Jen kývnu. Jsem unavená. Je mi zima.

Svlékl mě,a navlékl své tričko.Tiskl si mě na hruď.Bylo mi zase o něco tepleji.Proč takhle nemůžeme zůstat?Proč se prostě nezastaví čas?