Mr.Boss ✔

Chapter 11

,,Řekni mi něco o sobě.Tvůj táta toho moc nemluví." Upije ze své kávy. ,,Na mě není nic zajímavého." ,,Dobře..No tak začni od doby kdy ses narodila až po tuhle chvíli."

,,Narodila jsem se 12.11.2000.
Můj život byl růžový.První roky byli v pohodě.Jenže když mi bylo deset,spadla jsem ze schodů.Těžký otřes mozku,ztráta paměti.Nic si nepamatuji.Vím jen,že když sem se pak probudila,táta se ke mě choval divně.
Pak nastala škola. Jenže sem nebyla hubena.Ani nijak krásná.Na druhém stupni mě potkala šikana.Starší holky no....

V posledním ročníku na základce mi umřela máma na rakovinu.Sem jedináček,takže sem to nesla hodně špatně.Chodila sem k psychologovi a tak.
Táta od té doby nikoho neměl. Já se pak začala taky měnit.Nic sem nejedla a tak.Nakonec sem zhubla....Hladovkou.Asi chápes jaké potíže nastali. Bylo mi šestnáct a půl.Teprve v té době jsem byla úplně v pořádku.
Čas tak nějak plynul...A nakonec sem potkala jednoho blbce,kterej se mnou šuká,protože ví,že sem ve finanční tísni.Takže když výhodi mého tátu z práce...Bum.Můžu jít dělat kurvu do bordelu..."

Položil svůj toast zpět na talířek. ,,Tvůj táta se nikdy nezmínil,že by ste na tom byli nějak špatně." ,,Viděl si náš byt?" Uznale kývne. ,,Kdybych ještě mimo školu nepracovala tak by sme na tom byli ještě hůř. Jeho plat je totiž sakra nízký." Zaraženě se na něj podívám. ,,Kolik tvůj táta bere?" ,,To nevím...Ale jak říkám.Moc to není.Jinak bych za tebou ani nešla."

,,Co teď?" Ptal se,jako bych to věděla.Vlastně vím!
,,Nevím jak ty,ale já mám za dvacet minut schůzku s Cameronem." Začal se mračit.Vypadal jako ten černý mrak jenž právě plul na obleze. ,,Netvař se tak.Je to moje věc." ,,Ale ty seš moje." ,,A on by mohl být klidně můj otec.Ježiši,Lexo...." ,,Jak si mi to řekla?" ,,Lexo.Je to zkratka...Budu ti tak říkat,když mě budeš štvát!" ,,Hlavně opatrně žabičko." ,,Proč mi tak říkáš?" ,,Máš strašně studené ruce."

Nechala jsem ho tam sedět. S úsměvem na rtech mířim směr kavárna,kde se mám s Cameronem setkat.Ještě mu napíší krátkou zprávu jestli nezapomněl,a že sem na cestě.
Odezva přijde hned se slovy,že už čeká.

,,Rád tě opět vidím Suelito." Vtáhl si mě do hřejivého objetí. ,,Já vás také." ,,Co to formalita....Sem Cameron." ,,Dobře."
Odsunul mi židli,a poté si i on sám sedl.
Interiér kavárny byl více než příjemný.Celé to tu bylo do stylu námořníků.Modrá a bílá.Na stěnách obrázky,a fotky moře.
,,Co si dáš?" Zpet do reality. ,,Nechám výběr na tobě." Kývne,a já se opět zahlédím ven z okna. První kapky deště,už dopadli na zem.Vypadá to ma pěkný slejvák.

,,Tak.Dobrou chuť." Přede mnou byl na talířku můj oblíbený dortík s borůvkami. ,,Jak si věděl,že ho mám ráda?" ,,Milovala ho tvoje máma."
,,Znal jste mojí mámu dobře?" ,,Ano.Přátelili jsme se velmi dlouho." To se mi moc nezdá.Měl u toho výraz,jako by neříkal úplnou pravdu.
,,Znal jste jí ještě dřív než otec začal pracovat ve firmě,že ano?" Prokoukla sem ho. ,,Chodili jsme spolu na střední.I tvůj otec."
,,Nikdy mi o vás neříkal." ,,Nejspíš protože sme se pohádali.Od té doby jsem s ním nemluvil.My dva,a tvá matka jsme byli velmi dobří přátelé."

Páni.Musela to být opravdu velká hádka. ,,Když už o tom mluvíme." Položil na stůl krabici. ,,Mám tu pár fotek.Jestli chceš." ,,Vidět tátu jak vypadal na střední?To si ujít nenechám."
Přisunula jsem si židli blíže k němu.

Musím říct,že některé fotky bylo více než vtipné.Cameron byl španěl.Ani bych neřekla.Ovšem z jeho vyprávění to bylo jasné.
Zaujala mě však jedná fotografie. Byl na ní Cameron a maminka ve vodě.Bylo to nejspíš jezero.Cameron objímal maminku ze zadu,zatímco ona držela v rukou leknimín.Vypadala šťastně.Tak jakože zamilovaně.  ,,Camerone?" ,,Ano?" ,,Mohla bych si jí půjčit?Chtěla bych si jí dát ofotit a-" ,,Klidně si jí vezmi.Budu rád,když jí budeš mít." Radostně ho obejmu.
Jeho vůně je mi strašně povedomá.Jako bych jí od někud znala.

,,Už půjdu.Za dnešek ti vážně moc děkuji." ,,Ještě je tu jedna věc." ,,Jaká?" ,,Napadlo tě někdy,Proč se jmenuješ Suelita?" ,,Ne." ,,Znamená to leknín.Tvoje máma j milovala."