Lost in Scarlet ｢WinterWitch¹｣

Lost in Scarlet XXI. - Strange Winter

Dny se táhly. Bucky stále zůstával ve svatyni. Neustále ho léčili hypnózami a dalšími procedurami. Strange chtěl, aby se naučil meditaci, která dokáže zklidnit jeho mysl. Bylo to něco úplně jiného než vojenský výcvik, v jistém ohledu náročnější. U vojska stačilo jen pevné tělo a vůle pokračovat dál v úkolu. Jenže zde vůbec nešlo o jeho fyzickou schránku, pouze o sílu mysli. Neustálý boj v jeho hlavě za celé ty roky si vzal za své, byl neschopný najít sám sebe a v meditaci najít klid. Strange na něj šel zprvu jemně, začínal meditacemi a uvědoměním sebe sama.

Přehoupl se týden a Strange přitvrdil.

„один!" (adin) zařval Strange předposlední aktivační slovo na Buckyho, který seděl uprostřed meditační místnosti. Byli tam jen oni dva. Strange rychle kolem Buckyho procházel, křikem a prudkými pohyby na něj vytvářel nátlak. Bucky měl pevně zavřené oči a stisknuté zuby. Zůstával sedět se zkříženýma nohama na zemi uprostřed místnosti a soustředil se sám na sebe. Odolával svému mozku, odolával kódům, které se ho chtěly znovu zmocnit a zpustošit tohle posvátné místo.

„Nedokončujte to!" zařval Bucky a znovu skousl zuby k sobě.

„Nesmí tě to přemoct, bojuj s tím!" Strange křičel dál. Znovu kolem něj prošel, „грузовой," (gruzavoj) začal Strange poslední aktivační slovo. Bucky se prudce zvedl a zadíval se na Strange.

--------------------------------------

Tichá chodba byla téměř liduprázdná, pouze jeden učeň právě procházel, sklonil hlavu a pozdravil mistra, jdoucího naproti se svazkem knih. Mistr se také mile usmál jako procházející učeň a pokračoval dál chodbou. Oba donutila zastavit se jedna neočekávaná událost na tomto poklidném místě.

Stěna kousek od místa, kde se před chvílí minuli, se roztříštila. Proletěli jí Strange s Buckym. Většina místností byla postavena z kamene, bohužel meditační místnost nepatřila mezi ně. Byla vyrobena z dřevěných prken, aby okolní studený kámen nenarušoval sílu meditace uvnitř. Prkna se rozletěla do okolí a Bucky zůstal ležet na podlaze hned vedle Doktora. Nad Buckyho hlavou se již vznášel rudý symbol, který ho lehce zhypnotizoval a uvedl opět do pohody. Ten vytvořil Strange vteřinu před tím, než do něj Bucky prudce naběhl a proletěl s ním stěnou.

„Tím asi naše dnešní hodina meditace končí," zakašlal Strange a těžce se zvedal ze země. Oprašoval ze sebe malé třísky dřeva, které na něm při průletu stěnou ulpěly. Křuplo mu v zádech, „sakra," zaklel.

Symbol nad Buckym zmizel. Byl teď klidný jako beránek, možná lehce jako ve stavu bez tíže. Dobře, byl jak právě po silném potáhnutí si marihuany.

„Myslíte, že dělám pokroky?" usmál se široce Bucky na Strange. Stále ležel na zemi a nevypadalo to, že se dnes hodlá zvednout.

„Myslím, že děláte hotové průlety, Barnesi," pochválil ho Strange, když si rovnal bolavá záda.

„Tak pojďte, pro dnešek jsem si toho na vás víc nenachystal," podal Strange Buckymu ruku, aby mu pomohl na nohy. Ten ji s vděčností přijal.

----------------------------

Další dny už nebyly tak náročné a výbušné jako byl právě tento. Hned jak se Buckymu udělalo lépe, přidal ruku k dílu a pomohl opravit stěnu od meditační místnosti. Postupně si zvykal na zdejší obyvatele svatyně a oni na něj. Strange by si neodpustil, kdyby ho nepředstavil Wongovi. Ten samozřejmě zůstával stále ledově klidný. Pustil je do knihovny, o kterou se staral a Strange nechal Buckyho se procházet starými archivy, aby se během pobytu i jinak zabavil, jelikož měl zákaz vycházení ze svatyně.

„Mágové," vydechl Bucky nad slovem z tlusté knihy.

„Co, prosím?" přeslechl ho Strange, který zůstával v archivech s ním a hledal si příslušné knihy ke svému vlastnímu projektu a samozřejmě svého osobního pacienta bral všude s sebou.

„Jen se dívám na něco, co se týká magie chaosu," vysvětlil hned Bucky a Strange se na něj na chvíli zahleděl, „kvůli Wandě?" zeptal se. Za tu krátkou dobu, co Wandu Maximoff poznal, viděl v ní velmi silnou čarodějku. Nezískala své schopnosti díky učení jako on nebo mnozí mistři v téhle svatyni, ale se svým potenciálem se již narodila.

Bucky polkl, zatím její jméno nevyslovil od té doby, co se aktivoval do Winter Soldiera v její přítomnosti. Nyní se před ní cítil provinile a uboze. Nechtěl se jí podívat do očí, nedokázal to. Několikrát mu volala, ale nikdy to nezvedl. Nechtěl ani, aby ho navštívila, odmítal se s ní setkat. Už dvakrát přišla do svatyně a ptala se po něm, ale on nebyl zastižení, nemohl se jí od onoho incidentu podívat do očí. Netušil, jak dlouho tento stav potrvá, stav, ve kterém se necítil sám sebou a nechtěl svou přítomností Wandu nijak ohrožovat.

Stav bezmoci.

Stav odsuzování sám sebe.

„Chci jí porozumět," zachraptěl Buckyho hlas, když byly jeho oči stále zavrtané v textu tlusté knihy. Strange si mírně povzdechl.

„Ty už jí ale dávno rozumíš, Bucky," řekl a počkal, až se na něj Bucky podívá. Za tu dobu, co tu byl, se už dostatečně spřátelili, aby si začali tykat.

„Tomu poslednímu, čemu musíš porozumět, jsi ty sám," řekl povzbudivě a mírně se usmál. Bucky se také pousmál, spíš se smál sám sobě, přišlo mu vtipné, že on bude sám sobě navždy problémem.

-----------------------------

Přehoupl se další měsíc.

Bucky k sobě přijímal pouze návštěvy od Steva. Nosil mu novinky o světě tam venku a zároveň vzpomínal na staré časy.

„Strange začal novou metodu, říká, ať příjmu Winter Soldiera jako součást sebe. Mám ho brát jako svého neoddělitelného bratra nebo démona, pojmenování je už na mě," ušklíbl se Bucky, když to Stevovi vyprávěl. Ten jen pokyvoval, „pokud si Strange myslí..."

„Já toho vraha nikdy nepřijmu jako svoji součást," vyhrkl Bucky, aniž by nechal svého kamaráda dopovědět. Vzápětí sklopil pohled a zatnul zuby, nechtěl na Steva vyjet. Některé dny měl pobyt ve svatyni pro něj opačný účinek než na ostatní. Byl na nervy, že tu zůstává příliš dlouho, že léčba nezabírá.

„Možná už je načase abys zase viděl Wandu," promluvil Steve, chápal rozčilení svého přítele, měl zkřížené ruce na prsou a jeho tón zpřísněl.

Bucky jen zavrtěl hlavou, „už jsme o tom mluvili," odfrkl si. Pořád mu to nepřišlo jako dobrý nápad. Steve přimhouřil oči, „jsi tu už tři měsíce, má právo tě vidět," připomněl mu. Tohle dlouhé čekání bylo trýznivé pro ně pro oba, Wandu i Buckyho.

„Tři," zašeptal Bucky a nechal pootevřené rty, nepřítomně se díval do země. Tři měsíce čekala jejich dítě, a jak dlouho on tu bude? Kdyby se jednalo pouze o něj, strávil by ve svatyni i roky, jenže tady už nešlo jen o něj. Bucky těžce vydechl, „tak dobře," polkl. Souhlasil se setkáním.

Za kulatým oknem se začal snášet sníh. Bělostné vločky padaly za sebou jedna vedle druhé. Nastával poklid, který s sebou přinášely. Lidé zpomalili, obraceli tváře a nechávali jemné vločky dopadat na jejich kůži. Vítali zimu, studený a tak čerstvý vzduch, který se proháněl kolem vysokých skleněných budov New Yorku. V odrazech skel mohli občané občas zpozorovat červenou postavu. Spiderman chránil obyvatele a jeho identita stále zůstávala skryta za maskou. Bucky ho ze svého okna také jednou spatřil, v hlavě mu přitom naskočila vzpomínka na souboj s ním.

„Parchant malej," usmál se upřímně, když ho onehdy spatřil a odhalil tak své bílé zuby. Bitva, která svedla jeho a Wandu k sobě.