1. díl série Lost in Colours ❤️
,Jak ses k takovým dokumentům dostal?'
,Byl jsem agentem Hydry dlouhou dobu, vím, jak se dostat k takovým informacím. My oba jsme byli Hydra a za to nás budou považovat nejspíš napořád, měj se proto na pozoru.'
Příběh...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Bucky sklonil dopis od svých očí. Stál před ním Strange, měl trochu pobaveně zdvižené obočí, když spatřil Buckyho zvláštní výraz. Byli ve vedlejší místnosti operačního sálu, kde se Bucky dnes k večeru probral. I přesto, že se jednalo prakticky o provizorní operační sál, měl tu Strange k dispozici vše potřebné. Bucky seděl na posteli a v rukou otáčel stránku dopisu, který napsal sám sobě.
„Lebka se bude dobře hojit," oznámil mu a ještě dodal, že celý průběh operace proběhl bez problémů. Bucky měl obvázanou hlavu na pravé straně bílým obvazem, kde mu musel Strange zašít kus lebky po operaci. Potřeboval se dostat k jeho mozku a operovat jej, Bucky mohl být jen rád, že se dostal pod ruce jednoho z nejlepších neurochirurgů v zemi. Nyní mu bok hlavy hyzdily pevné stehy a dlouhá nepěkná jizva. Obvaz si odmotal a položil jej vedle sebe na postel.
Po přečtení dopisu měl smíšené pocity, pamatoval si první půlku, o Občanské válce a co všechno se Stevem prožili. Jen vzpomínky na Wandu se nikde neobjevovaly. Pamatoval si ji jako samotářskou a záhadou mladou dívku s telekinetickými schopnostmi a ano, ruku na srdce, tušil, že po ní občas zavadil očkem. Cukl sebou a chytil se za kovovou paži, ano měl ji. Mlhavé vzpomínky o ztrátě paže se mu zjevily před očima, prudký zásah laseru a pak ztratil balanc. Od té události už znal jen střípky. Léčba, nekonečně dlouhé léčení, záblesk na obličej Tonyho Starka v laboratoři s novou kovovou paží. Ještě jednou potkal toho malého kluka v červeném spandexovém kostýmu, třásl si s ním rukou a pořád dokola se omlouval, zdál se nezdravě hyperaktivní, nejspíš jeden ze Starkovým překofeinovaných asistentů.
„Kolik si toho pamatujete?" Strange ho sledoval, jak pomalu vstal a přešel k zrcadlu. Prohlížel si sešitou ránu na hlavě.
„Důležité je, že už nikoho nemohu ohrozit," Bucky se vyhnul přímé odpovědi, ještě stále si potřeboval sesumírovat, co si doopravdy pamatuje a co je jen pouhý výplod mysli.
„Někdy je potřeba podmět k tomu, aby si člověk vzpomněl, možná budete překvapený, na co všechno si vzpomenete, až se znovu setkáte se svými přáteli," Strange nechtěl, aby v sobě Bucky cokoliv dusil, „chtělo by to menší změnu účesu," poznamenal, když ho tak viděl. Bucky se v zrcadle trochu ušklíbl, měl své dlouhé vlasy už tak dlouho, nedokázal si představit, že budou jiné. Znovu se zadíval na svoji tvář v zrcadle, najednou spatřil sám sebe, ještě než nastoupil do armády, jeho oči v tom odrazu již nepůsobily tak prázdně, jakoby jim někdo dodal jiskru. A potom začal přikyvovat, „jo, to by šlo," souhlasil.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
