Lost in Scarlet ｢WinterWitch¹｣

Lost in Scarlet XXII. - Rozpolcená osobnost

Bucky jednoho dne omdlel z ničeho nic, šel po chodbě a náhle ležel na zemi. Učni se kolem něj seběhli a pomohli mu do malé ošetřovny. Doktor Strange souhlasil se Stevem, že by měl Bucky opět vidět Wandu, mohla by mu v lecčem pomoci. Co ale Strange nevěděl bylo to, že Buckyho začaly opět sužovat halucinace.

Kašel sužoval jeho plíce. Byly tomu celé dny a stále nepřestával.

Černá ulice.

Byla obrovská zima, prudký liják omýval stěny nízkých budov. Buckyho čelo a paže se otíraly o ty stěny, jak se snažil postupovat dál v záchvatech kašle. Nohy ho těžce nesly.

Další zakašlání.

V jeho dlani se objevila krev. Zářila v okolní temnotě a Buckyho tělo se třáslo vyčerpáním. Liják zesílil, průzračné kapky se smísily s krví, ale zanedlouho už ani kapky nebyly čistě z vody. Obloha nad ním zrudla a krvácela.

Bucky zůstal opřený o kamennou stěnu pokoje pro hosty svatyně, byl opět v realitě. Od jeho omdlení to bylo pár dnů, od té doby se dostával do zvláštních stavů, kdy jeho mysl visela mezi realitou a snem. Většinou to byly krátké útržky vzpomínek smíchané s fantazií. Odlepil se od stěny, u které se objevil a prostřel si obličej. Na dveře od jeho pokoje někdo zaklepal.

„Dále," zamrkal Bucky, nikoho nečekal. V dalším okamžiku se před ním objevila Wanda.

Chvíli na ni zíral a pak jen dlouze vydechl, „jsi tu," usmál se. Vrhla se k němu, přitom za ní zavlály její dlouhé hnědé vlasy, které na ní tak miloval. Tiskla ho k sobě a rychle mluvila. Jenže Bucky nevnímal ani jediné slovo, které mu říkala, byl jako v mlze. Neměl náhodou zákaz návštěv? Myslel, že k němu ještě nikdo nesmí. Anebo mohl, jen on si to sám zakazoval? Nemohl si vzpomenout, že by Wanda měla přijít. Před dlouhou dobou se o její návštěvě bavili se Stevem, ale to bylo ještě před omdléváním a halucinacemi. Nejspíš už teď bude všechno v pořádku.

„Lásko," stiskl ji a ucítil její lehce nafouknuté břicho.

Třetí měsíc.

Buckyho ruka sjela k jejímu břichu a stiskl rty. Zhluboka se nadechl nosem, byl tak vděčný za všechny dobré věci, které se v jeho životě přihodily. Byla to opravdu dobrá věc? Myslel jen na to, jak zklame, jako partner, jako otec. Sžíralo ho to, ale nechtěl se o to s nikým podělit.

„Co když o něj přijdeme?" řekl svoji obavu nahlas a přitom stále svíral Wandu. Ta se polekaně vymanila z jeho objetí a zadívala se do jeho modrých očí, „nic se dítěti nestane, Bucky," řekla vystrašeně. Viděla jeho mrtvý pohled, jako kdyby se díval skrz ni. Proč jeho první věta pro ni po třech měsících odloučení byla právě tato pesimistická věc? Už předem se Bucky vyrovnával s faktem, že může své dítě ztratit. Byl tak zvyklý na smrt kolem sebe.

Wanda mu přejela palcem po tváři, svírala jeho hlavu ve svých dlaních, všechny tíživé pocity se nahrnuly, „proč to říkáš?" zašeptala přes stažený krk. Muž před ní se jí měnil před očima, nepoznávala ho. Byl jako rozpolcená loutka, uvězněný uvnitř své mysli.

„Omlouvám se," vysoukal ze sebe, „jen se úplně necítím ve své kůži," sklopil mrtvý pohled. Wanda stáhla starostlivě obočí, „Doktor říkal, že už je ti mnohem lépe."

„Ještě se k vám nemůžu vrátit," Bucky se od ní odvrátil, aby se ho pustila. Zmítal se v depresivních myšlenkách, zda má tuhle mladou dívku trápit. Nebylo by lepší, aby se od něj odpoutala a žila svůj život bez něj? Avengers se o ni postarají, věřil, že Steve by ho nezklamal, vkládal do něj své veškeré naděje.