Kira-chan a její příběh/PŘERUŠENO

9. Kapitola

Probral mě ninja ze zvučné, a vytáhl z mého vězení.
"Pojď máš jít za ním." Vysvětlil chladně. Když jsem se postavila na nohy vůbec to nebolelo, i když jsem na nich měla obrovské jizvy. Měla jsem touhu utéct, utéct pryč od reality, jako tenkrát z hořícího domu. Neměla jsem sílu protestovat, a tak jsem vstala a šla ke dveřím kde mi malinko utáhl chakrové pouta. Byla jsem zvědavá co se bude dít, ale zároveň jsem byla nervózní. Šly jsme labyrintem chodeb, než se Jounin zastavil před vysokými kovovými dveřmi.
"Předáno." Zavolal a odva kroky ustoupil. Koukala jsem se na ty zajímavé dveře a čekala až se otevřou. S malým zavrzáním se otevřeli, a někdo mě vtáhl dovnitř. Oslepila mě bílá záře pokoje, a tak jsem šla po slepu. Pak mě někdo omráčil a já se propadla do temnoty.

Vzbudila jsem se při vázaná k lehátku. Musela jsem párkrát zamrkat, protože jsem viděla malinko rozmazaně. Když se mi konečně zaostřil zrak, všimla jsem si nějakého člověka jak stojí vedle mě a připravuje se na nějaký zákrok. Když si všimnul, že jsem se probrala, vzal větší iněkční stříkačku naplněnou stříbrnou tekutinou. Mlčky mi ji silou vrazil do svalů na paži, a nechal tam vypustit stříbrnou tekutinu. Pak ji rychle vyndal, a aby tekutina nevytékala, zalepil mi ranku náplastí. Cítila jsem jak se má podstata mění, cítila jsem oddanost, a taky nenávist vůči mým nepřátelům. Z ničeho nic mě začalo pálit pravé oko, začala jsem řvát bolestí. Přestavte si, jak vaše oko dávají do ohně a pak to vynásobte dvaceti. Myslela jsem, že to trvá věčnost, přitom jsem tam byla sotva dvě minuty. Věděla jsem že tu bolest nemůžu překonat, a ani nad ní vyhrát. A tak jsem se poddála bolesti a přestala vnímat okolí. Před očima jsem měla mžitky, a přestala jsem poslouchat. Nakonec mě odvázaly a odnesly do cely, byla jsem totiž jako hadrová panenka. Když celu zavřely, opřela jsem se o zeď a usnula, a tak to chodilo každý den. Dny se ale měnily v týdny a jediný důvod jak se orientovat o čase, bylo kamenem kreslit do zdi a počítat každý den. Po dvou měsících mě začaly i zkoušet, co díky jejich pokusům dokážu. Po pěti se dávky zvýšily a tresty také, pokaždé když jsem neuposlechla rozkaz, byla jsem potrestána. Denně jsem dostávala jenom tvrdou housku, a trochu vody. Každý večer jsem si rozčesála své opravdu dlouhé vlasy, které jsem za sebou vláčela po zemi. Nikdy jsem ale neztratila naději na útěk nebo záchranu.

Dneska je to přesně půl roku od doby co jsem byla na zkouškách, vrátily se mi vzpomínky na tým sedm, a na mé ninjovské umění být ve střehu. Vzpoměla jsem si na smích mých přátel, na tu radost kolem nich, a taky na svou radost. A tak jsem byla pevně rozhodnutá, že uteču, dnes večer. Celý den opět proběhl stejně "očkování", testy a kontrola. Vše trvalo až do večera, dokud jsem nebyla "úplně vyčerpaná". Nespala jsem pár dnů abych mohla dělat jak jsem unavená, proto mě odnesly dříve a hodily do cely. Potom ti pitomci odešly a nehlídaly si mě, měla jsem proto volnou ruku dostat se ven. Jediný východ je zamřížované okno nademnou, a tak jsem pomocí vlastnoručně udělané kunaie snažila dostat ven, a tak jsem řezala, řezala, řezala a řezala dokud jsem si neudělala cestu ven. Vylezla jsem nahoru, k oknu, a snažila se dostat na trávník předemnou. Najednou mi někdo pomohl se dostat ven, byla to ta holka z prvního dne.
"Přivedu pomoc, slibuju." Řekla jsem a ona přikývla. Postavila jsem se na nohy a utíkala pryč k lesů díky kterým se do Konohy dostala.

Zatím v Listové:
Už je to půl roku od tragédie, co se přihodila v Konoze. Zemřelo spousta lidí, nevinných i vinných, mladých i starých, holek i kluků. Všichni truchlili, truchlili nad ztrátou úžasného člověka. Hledaly ho několik hodin než narazily na kaluž krve ve které byla ponořená stuha oné osoby. Truchlili všichni její přátelé dokonce i v den jejího pohřbu pršelo, protože si všichni myslely že umřela.

Flashbacky:
"Oni-chan?" Zeptala se malá bělovlasá dívenka svého nejbližšího. Klepal se, měl strach, měl noční můru a brečel.
"Oni-chan, nejsi sám. Jsem tu nemusíš se ničeho bát. Všechno bude v pořádku. Ano?" Objala ho. Objímala ho tak dlouho dokud znovu neusnul.
"Není čeho se bát Kakashi."